Švanda dudák odpočíval léta na půdě. Našli ho až tesaři

Znavený hrou na dudy usíná Švanda na šibeničním vrchu. Nemá ani groš a hrál by i čertům, jen aby si vydělal na svatbu s Trnkovic Dorotkou. Kolem hlavy mu skotačí víly a jedna z nich, Rosava – jeho matka, mu dudy očaruje. Jejich kouzelná síla pak přinese Švandovi slávu. Čáry ale nejsou všechno… Tento výjev z nejznámější Tylovy hry Strakonický dudák aneb Hody divých žen převedl v roce 1930 na obří plátno strakonický rodák Jarko Dvořák Šumavský. Nedávno ho při opravě krovu nad strakonickým muzeem objevili řemeslníci, když vyklízeli půdu od haraburdí. „Věděli jsme, že tam vedle starých trámů leží i jakýsi dřevěný válec ovázaný a zabalený do plátna a papírů. Nikdy jsme ho ale nezkoumali. Až když řemeslníci nevěděli, co s ním, nechali jsme ho spustit dolů,“ říká ředitel Muzea středního Pootaví Miroslav Špecián.
Po rozbalení zjistili, jaký objevili a zachránili vzácný unikát. Divadelní oponu.
Jak se plátno o velikosti 3,5 krát 2,7 metru na půdu dostalo? Možná, že když kdysi dosloužilo, daroval ho někdo muzeu. Anebo ho nechtěli zničit, když na něj v sedmdesátých letech narazili při demolici domů.
Pátrání po původu plátna je detektivní práce. Třeba zjistit, pro koho ho Jarko Dvořák Šumavský maloval, jestli pro ochotníky, nebo loutkáře. „Něco takového jsem tu neviděla. Když jsme hráli divadlo, měli jsme klasickou zatahovací oponu,“ vzpomíná bývalá loutkářka, dnes osmdesátiletá Marie Rejžková. Opona mohla patřit i nějaké putovní scéně. „Do Strakonic zajížděl třeba Kopecký, ale myslím, že by byla nad jejich finanční možnosti,“ dodává o pět let starší manžel Jaroslav Rejžek a připomíná, že Jarko Dvořák Šumavský bydlel za parkem naproti bývalé hospodě Na Růžku. Jasno není ani v tom, jestli bylo plátno součástí kulis nebo divadelní oponou. „Podle červeného orámování obrazu, trpaslíků, hadího a žabího krále a dalších pohádkových bytostí lze usuzovat, že to mohla být opona pro loutkové divadlo. Zatím pátráme. Víme jen, že ho hrávali v hospodě Na Oskořince nebo U Lišků. Pro jeviště v sokolovně je opona příliš malá,“ uvažuje ředitel muzea.
Pro divadelní kulisu možná hovoří jiný fakt. Jména tehdejších divadelních režisérů, uvedená ve skice na jejím rubu: Jan Filip, Antonín Voráček a Zdeněk Rauz. Olejomalbu restauruje konzervátorka muzea Nela Vadlejchová. Díky tomu, že byla srolovaná na dřevěném válci, není oprava nákladná. „Stačí ji vyčistit od prachu, podlepit pár škrábanců, zakonzervovat olejem, který oživí i barvy, a nechat, jak je,“ vysvětluje.
Ještě v této sezoně bude opona stát v expozici loutkářství. Její nález dokládá, jak oblíbenou hrou Strakonický dudák je. Premiéra byla v pražském Stavovském divadle
24. listopadu 1847, strakoničtí ochotníci ji poprvé nastudovali v roce 1876 a za více než sto let ji sehrály různé soubory při různých příležitostech ještě třináctkrát. Po roce 1989 už jen zřídka.