Bubeník a zpěvák Milan Cais se vzpamatovával z následků ošklivé bouračky, baskytaristu a druhého člena autorského tandemu Mardošu zase trápil nepříjemný zánět kloubů.
Tata Bojs tak dlouho nemohli hrát a chystané album Ležatá osmička vyšlo až po čtyřleté odmlce. „Hodně nápadů a myšlenek si člověk utřídí, když třeba v lese venčí psa,“ vypráví Milan Cais.
Procházka se psem je tedy ideální tvůrčí aktivita?
Docela jo. Když jsme ještě mívali psa, chodil jsem s ním dvakrát denně ven. Mohlo by se zdát, že to je plonkový čas, ale snažil jsem se ho využít, takže jsem na procházkách leccos vymyslel.
Kde ještě se dá v Praze napsat dobrá písnička?
Nemám tvorbu až tak spjatou s konkrétním místem. Když dostanu nápad, třeba zajímavé slovní spojení, tak si ho zapíšu. A pak se z toho odvine text. U poslední desky jsem si i pár hudebních nápadů nazpíval právě na těch procházkách na telefon.
Novináři o vás často píší jako o kapele z Hanspaulky. Jste místní patrioti?
Každý náš koncert jsme vždycky začínali větou: „Dobrý večer, my jsme skupina Tata Bojs z Hanspaulky,“ a už nám to zůstalo. Nikdo z nás už tam sice nebydlí, ale rádi se k té čtvrti odkazujeme, strávili jsme v ní dětství. Na hanspaulské základce jsme s Mardošou naši kapelu založili. A u něj doma v suterénu jsme měli první zkušebnu.
Čím je to místo zvláštní?
I když je Hanspaulka blízko centra, vládne v ní příjemný klid. Je to půvabná čtvrť se spoustou zvláštních zákoutí. Je tam i lesík, kam jsme si s Mardošou chodili hrát na indoše.
Vaše osmá řadová deska se jmenuje Ležatá osmička. To asi není náhoda, že?
Do písniček, které jsou, myslím, dost různorodé, se nám často vkrádaly motivy opakování, začátku, konce a jakési recyklace sebe sama. Je to osmá řadová deska, a navíc jsme zjistili, že máme v kapele spoustu dalších osmiček. Vznikli jsme v roce 1988, dohromady máme osm dětí, Mardoša bydlí v čísle osm… Ta deska se vlastně ani jinak jmenovat nemohla.
V písni Ztraceni v překladu zpíváte, že „hudba jsou filmy pro uši“. Snažíte se ji „malovat“
Ano. Hudbu vnímám hodně vizuálně, představuju si obrazy, objekty, sochy, krajiny. Každý zvuk se dá pěkně zasadit do určitého prostoru. Jako teenager jsem často poslouchal muziku před spaním. Když si ji dáte do sluchátek, úplně vás zavře do pomyslné koule a můžete ji vnímat prostorově.
Na nové desce je možná míň slovních hříček, které jsou pro vás hodně typické.
Možná ano. Texty jsme psali jako kdykoli předtím, ale některé Mardošovy písničky založené právě na slovních hříčkách se nakonec na desku nevešly. Ale třeba se na ně dostane příště.
V čem je Ležatá osmička jiná než ostatní desky?
Hudebně se drží linie toho, co jsme doposud dělali. Ale snažili jsme se, aby zněla víc špinavě, neučesaně. Nahrávky jsou míchané analogově, a proto šumí a mají větší dynamiku. Působí přirozenějším dojmem. Snažili jsme se tam nechat i hodně „špíny“ z demo nahrávek. Ty mají zvláštní fluidum. A když chceme původní nápad znova a líp nahrát, většinou se z toho něco vytratí. Na to jsme si dávali velký pozor.
Deska vyjde i na vinylu, to je dnes spíš rarita.
(k rozhovoru se připojuje baskytarista Mardoša – pozn. red.)
Mardoša: Na vinylu jsme chtěli vydat už naši první desku v roce 1992. Ale vyšlo to až teď.
Cais: Je to taková věc pro sběratele, nadšené fanoušky. Booklet bude hodně výpravný. Bude tam třeba povídka k písničce 2031, povídání ke skladbám a můj grafický list k jedné z písniček.
Máte doma gramofony?
Mardoša: Já jo. Koupil jsem ho svojí ženě. To je takový ten dárek, kdy koupíte někomu něco, co sami chcete hrozně mít doma.
Cais: Moje žena ho zase koupila mně. Akorát ten můj je rozbitý. Dcera Evelína si s ním hrála a urvala přenosku.
V čem ještě jste konzervativní nebo staromódní?
Mardoša: Já mám třeba rád stará auta, jezdím citroënem – „kachnou“. To je taková moje radost, příjemné poježděníčko. Samozřejmě radši jezdím po okreskách než po dálnici, tam je člověk mírně vycukaný.
Jak se s takovým veteránem jezdí v pražských ulicích?
Mardoša: Tam ani rychlejší auto není potřeba. „Kachna“ je sice malá, ale vysoká, takže je z ní dobře vidět. Taky má sundavací střechu. Ale když ji chci úplně stáhnout, musím vystoupit a srolovat ji jako konzervu s rybičkami.
Cais: Já zase rád a často jezdím starým mini cooperem. Když jedu s ním, vzbuzuju u kolemjdoucích úsměv na tváři. To se mi ve volvu nestane.
