Kolik je v Komuně z vašeho vlastního života? Scénář s vámi stejně jako u filmu Hon napsal Tobias Lindholm, který v komuně nevyrostl.
Je to osobní příběh, ale ne soukromý. Obsahuje pár anekdot z mého života, i já se rozvedl a vzal si pak mladší ženu. Takže v Komuně najdete kus mé zpovědi. Ale scénář natolik změnily pohledy Tobiase a herců, že filmu můžu lehce říkat fikce. Otestoval jsem ho i na členech své komuny. Když snímek viděli, nepoznali se v něm. Poznali ovšem ten pocit z života v komuně a dojalo je to. Někdo mi řekl, že jde o film založený na skutečném pocitu, ne na skutečném příběhu. Což beru jako úspěch.
Bylo dobré vyrůstat v komuně?
Řekl bych, že ano. Naučil jsem se navigovat mezi mnoha různými lidmi.
V propagačních materiálech je otištěno vaše vyjádření, kde na komunu vzpomínáte jako na bláznivou, hřejivou a fantastickou dobu. Vlastně propagační materiály film popisují mnohem méně hořce, než jaký pak je.
Bez ohledu na propagaci, která se vždy snaží film prodat, já prostě chtěl natočit co nejpravdivější film. Je v něm hodně touhy, až nostalgie, ovšem zároveň v něm konfrontuju nestálost, fakt, že láska i život mizí, lidi se mění. Ano, mám na komunu veselé vzpomínky a stýská se mi po ní. Ale taky si pamatuju všechny ty světové války, k nimž v naší domácnosti docházelo, což bylo pro mě jako dítě docela děsivé.
Natočil jsem tento film zčásti i díky podpoře neskandinávců, kteří mají velmi intenzivní představy, hlavně sexuální, co se v komunách dělo. Já ale neznám žádnou dánskou komunu, kde by platilo pravidlo, že každý může spát s každým.
Když to zjednoduším, lidi se skládají z toho, co chtějí ukázat světu, a toho, co před ním chtějí skrýt. V komuně se po pár týdnech lidi přestanou snažit a odkryjí se. Jako dítě jsem se to naučil číst, do určité míry jsem si z toho udělal povolání.
Vaše filmová komuna vypadá docela středostavovsky, žádné tvrdé drogy a volná láska. Takové to bylo?
V mé kodaňské ulici stálo dvaatřicet domů, v šesti z nich žily komuny. Ovšem komuna je něco jako rodina. Nemůžete ji obecně popsat. Ta naše byla dost buržoazní. Tvořila ji skupina dobře zaopatřených akademiků, novinářů a učitelů, kteří v podstatě fungovali jako rozšířená rodina. Na začátku v 70. letech, kdy byli všichni mladší, to bylo docela bláznivé soužití. V roce 1985 to tam vypadalo spíš jako v domě s třemi rodinami, které se nechtějí odstěhovat, protože mají hezkou zahrádku a uklízečku. Nicméně naproti žila komuna, kde kouřili hašiš a víc tam souložili.
Natočil jsem tento film zčásti i díky podpoře neskandinávců, kteří mají velmi intenzivní představy, hlavně sexuální, co se v komunách dělo. Já ale neznám žádnou dánskou komunu, kde by platilo pravidlo, že každý může spát s každým. Volný sex jsme v naší komuně praktikovali jen já a další teenageři. Dospělí zůstali ve svých vztazích, občas se rozešli. Když se rozvedli moji rodiče, oba v komuně ještě chvíli zůstali. Když se pak stěhovali pryč, bylo mi asi sedmnáct a rozhodl jsem se zůstat. Komunu jsem miloval, její členové milovali mě a nabídli se, že za mě budou platit nájem. To byl můj způsob jak odejít z domova - že ho opustili mí rodiče.
Placení za ostatní dnes zní dost netypicky.
V roce 1975 jeden muž v komuně navrhl, aby se nájem platil poměrně podle platu. Přitom on vydělával nejvíc a jeho nájem se tak víc než zdvojnásobil. O deset let později šli chlapi z komuny do baru, všichni až na jednoho si dali pivo a ten, který pil minerálku, požadoval platit zvlášť. To byl konec komuny.
V jednom dánském rozhovoru jsem už zmínil, jak mi z toho bylo smutno, a onen muž s minerálkou se na mě naštval. Řekl jsem mu, že by se měl stydět on. Ale časy se prostě změnily. V 80. letech přišel individualismus, osobní svoboda a právo na soukromí. To má svou vlastní hodnotu, většina lidí ji preferuje, což je fajn, i když tomu nerozumím. Všichni dnes mluví o osamělosti - tak proč se nesestěhují?
Vy byste ještě někdy chtěl žít v komuně?
Já mám čtyři děti, když si domů přivedou kamarády, je to blázinec. Taky jsem součástí komuny na place při natáčení, trochu soukromí tedy potřebuju. Ale já si na osamělost nestěžuju.
Můj otec vyrostl v konzervativní rodině, odstěhoval se do chaosu a teď žije opět v konzervativně uspořádané rodině. Takový vývoj je podle mě přirozený. Tím pádem já asi skončím v komuně! Jsem tomu otevřený, ačkoliv ještě ne teď. Vypěstoval jsem si alergickou reakci na malé demokracie.
Když se na rodičovských schůzkách ve škole debatuje o cenách dárků, je mi z toho špatně. V komuně jsem zažil tolik schůzí! Navíc my jsme ani nehlasovali, všechno jsme pořádně probrali, což trvalo věčnost. A stejně jsme si tu myčku nikdy nepořídili. Jenom jsme o tom roky diskutovali.
Na té tiskovce jsem řekl, že se stydím za politiku své země. Dánská vláda nechává tisknout inzeráty v libanonských novinách. Lidi ve válce, pokud mají čas na časopisy, si tak můžou přečíst, aby k nám nejezdili.
Na festivalu v Berlíně, kde měla Komuna letos světovou premiéru v hlavní soutěži, film kritici vykládali jako metaforu Evropské unie, která by také měla být vzájemně štědřejší. Souhlasíte? Na berlínské tiskové konferenci jste dost nelichotivě komentoval dánskou protiuprchlickou politiku.
Nikdy nezačínám psát své filmy s politickým sdělením. To by zničilo mojí zvědavost, smysl pro politickou korektnost není pro kreativitu moc stimulující. Když jsem na Berlinale mluvil kriticky o své zemi, bylo to proto, že jsem dostal právě tuto otázku, zda je Komuna o Evropě. Není. Ale je o lidech, o sdílení, o štědrosti, o vzájemné slušnosti, a pokud se tím někdo v Evropě může inspirovat, jen dobře.
Na té tiskovce jsem řekl, že se stydím za politiku své země. Dánská vláda nechává tisknout inzeráty v libanonských novinách. Lidi ve válce, pokud mají čas na časopisy, si tak můžou přečíst, aby k nám nejezdili. To mi nepřijde důstojné. Naopak je to hanebné a navíc i špatné PR. V Dánsku je jinak dost dobrosrdečných lidí, kteří jsou připraveni se dělit. To všechno jsem chtěl sdělit. V dánských médiích to vyvolalo velkou bouři.
Dány aspoň mohlo potěšit, že díky vašemu filmu na Berlinale vyhrála Stříbrného medvěda pro nejlepší herečku Trine Dyrholmová. Váš předchozí dánský film Hon zase vynesl hereckou cenu z Cannes Madsu Mikkelsenovi. Čím to, že jsou ve vašich filmech herci tak dobří?
Jedním z tajemství úspěchu je napsat postavy pro specifické herce. Trine jsem řekl, že pracuju na Komuně, a dovolil se, jestli hlavní roli můžu napsat pro ni. Bohužel řada dánských herců zbohatla a proslavila se a teď mají agenty, kteří si chtějí scénář nejdřív přečíst.
Důležité taky je investovat hodně času a energie do vývoje postav s herci, debatovat s nimi, přepisovat, zkoušet. Neustále pracuju na tom, aby mé postavy byly trojrozměrné. Například Hon jsme napsali pro mladého Roberta De Nira, protože i Mads Mikkelsen má agenta, který čte scénáře. Původně to tedy byla role nezávislého drsňáka. Pak se připojil Mads a protože on sám je takový hřebec, působilo to ploše. Tři týdny před natáčením jsme z hlavního hrdiny udělali učitele s brýlemi. Takže receptem je udělat vše proto, aby herci měli dobrý základ a věděli, kdo jejich postavy jsou.
Trine Dyrholmovou i jejího kolegu Ulricha Thomsena znáte už ze svého prvního hitu Rodinná oslava. Jak moc se změnili?
Lidi se za život mění jen velmi málo. Což je fajn, protože Trine a Ulrich jsou moc milí. Herecky ovšem vyrostli, jsou neuvěřitelně skvělí, dokážou všechno. Přišlo mi zajímavé, že jde o ty samé herce jako v Rodinné oslavě. Tehdy jsme byli mladí a úspěšní, teď jsme všichni v polovině života, kůže nám začala padat od kostí, přesto to jsme pořád my.
Trine Dyrholmová hraje v Komuně moderátorku Annu, které se rozpadá manželství a přichází o vše. Proč je centrem snímku právě ona?
Protože ona je tu tou nejstatečnější osobou a my chtěli prozkoumat dynamiku jedinec vs. skupina. Anna pro komunu obětuje všechno, dokonce i svou příčetnost a skoro ji ta povinnost sdílení všeho zničí. Ona ten experiment s komunou začne a pak jím trpí. V tom je samozřejmě i zlomyslné ironie, ale tak my filmaři rádi skládáme příběhy.
Jak byste popsal Annina manžela Erika, který si do komuny přivede mladou milenku?
Řekl bych, že to je muž s dobrým srdcem, ale sociálně neschopný. Snaží se nebýt jako jeho otec, ostatně celé to komunitní hnutí byla rebelie proti patriarchální rodinné struktuře 50. let. V Erikovi je plno dobré vůle, nejde o spekulativního parchanta, ale o upřímného kreténa. Ano, je hysterický a sebestředný, ale oceňuji odvahu Ulricha Thomsena ukázat tak bez obalu méně lichotivé stránky mužské existence.
Vy sám se vidíte v postavě dospívající dcery Erika a Anny?
Ano, ona představuje můj úhel pohledu na komunu. I v té mé se s námi dětmi zacházelo jako s dospělými. Dali nám volnost, ale tím i příliš mnoho zodpovědnosti. Postava Frejy to hezky vyjadřuje. A její mladá představitelka umí velmi dobře naslouchat, což je dar.
Další dítě, které v komuně žije, je smrtelně nemocné. Proč?
To má svůj symbolický význam, ztrátu nevinnosti, zároveň tak odkazuji k průběžnému tématu filmu i mého života, tedy dočasnosti. Loni jsem znovu potkal svou komunu a došlo mi, že společný stůl zmizel. Všichni jsou staří, žijí v různých zemích, rozešli se. Tahle nestálost vytváří v mé hlavě každý den otazník. Navíc i v mé komuně zemřelo dítě. Sice těsně před tím, než jsem do ní přišel, ale i tak to je součástí mých vzpomínek.
Proč film končí sladkobolným songem Eltona Johna Goodbye Yellow Brick Road?
Kontrastní použití hudby ve filmu není nic, na co bych přišel sám. Podívejte se na Hitchcocka, jak můžou být jeho scény vražd sexy. Nebo na Scorseseho, kde někoho mlátí za zvuků veselého jazzu. Takové rozpory otevřely film jako médium. Eltonův song je můj způsob, jak dát Komuně další vrstvu, nepřehánět to na konci s jednou emocí.
Stále připravujete film oslavující alkohol?
Ano. Ale poněkud to narušují svody z dalších zemí. Můj další dánský film bude oslavovat pití. Ale nejspíš před ním natočím ještě něco jiného.
