Ať je všední den, víkend nebo svátek, tiskoví mluvčí jsou v pohotovosti. Argument, že je po pracovní době, si nemohou dovolit. Když je třeba, vyrážejí v noci k nehodám a katastrofám. Stále musí mít nabitý telefon, přehled o aktuálním dění, dávat si pozor na jazyk a ještě dobře vypadat. Práce někdy dobrodružná, stresující, někdy i nudná, když opakují dokola stejné věty. Prý by ale neměnili.
„Jsem zvyklá, že vařím s telefonem u ucha,“ říká mluvčí Policie České republiky Karviná Zlatuše Viačková. Tvrdí, že i rodina si už na její vytíženost zvykla.
„Mnohokrát se stane, že mi volají různí lidé z médií kvůli stejné informaci, kterou odříkávám do telefonu jako stroj už poněkolikáté. V jedné takové situaci se mě dcera při šestém telefonátu zeptala, jestli si ty fráze nechci nahrát a do telefonu je jen pouštět,“ líčí Viačková.
Začínala u karvinské kriminální služby v kanceláři. Přestože v terénu nikdy nesloužila, musela udělat přijímací zkoušky fyzické i psychologické stejně jako řadoví policisté.
„K policii jsem chtěla opravdu hodně, proto jsem pilně trénovala. Na testech mě pak čekal dvanáctiminutový běh, plavání, sklapovačky, kliky a člunkový běh,“ vzpomíná Viačková.
Jako policejní mluvčí si musí dávat obrovský pozor, aby postupovala podle zákona a neřekla, co nemá. Nikoho nezajímá, že si před kameru stoupá třeba nad ránem, unavená a bez času na přípravu.
Když se stane něco vážného, vyjíždí přímo na místo. „Třeba loni mne kolegové volali k nehodě, která se stala ve směru na Těšín, o půl jedné ráno. Byla to tragédie, zemřelo pět lidí,“ popisuje Viačková.
Před kamerou se neschová ani doma. „Novináři už vědí, kde bydlím, takže se natáčelo u nás před vchodem i před domem mých rodičů,“ říká Viačková.
Telefony v noci? Nevadí
Šárka Swiderová působí jako mluvčí města Karviná od srpna 2007. Předtím mluvila za krajský úřad, kam přešla po patnácti letech v médiích. „Nejhorší na přechodu z redaktorky do role tiskové mluvčí byla pro mne kamera. Když jsem se před ni postavila, začala jsem koktat, šklebila jsem se a věty, které jsem vypouštěla, byly šroubované,“ vzpomíná Swiderová, která je přitom mezi novináři známá svou pohotovostí a velkou výřečností.
Dodnes bydlí v Ostravě, ale Karvinou si zamilovala. „Musím přiznat, že když jsem poprvé přijížděla do práce, mé pocity nebyly zdaleka takové, jako dnes. Za ty poslední roky se tu hodně změnilo k lepšímu,“ hodnotí karvinské prostředí Swiderová.
Telefonáty novinářů ve dne, ale prý ani v noci, jí nevadí. „Mě to opravdu neobtěžuje. Sama jsem v novinách působila, takže vím, že média potřebují informace ihned,“ říká Swiderová. A má to podle ní další výhody. „Protože jsem byla redaktorka, dovedu odhadnout, jaké informace a věty budou novináři chtít,“ dodává Swiderová.
Stále se podle ní najdou lidé z novin, kteří jsou přesvědčeni, že úředníci jsou většinou hlupáci, jejich názor slyšet ani nechtějí a předem ho odmítají. „Naštěstí je jich málo,“ říká mluvčí.
Jednou z nevýhod práce mluvčí podle Swiderové je, že jí lidé někdy vyčítají věci, o kterých jen informují. Nebo po nich žádají věci, které nemohou splnit.
„V době, kdy jsme prodávali městské byty, mě jeden pán požádal, ať mu taky nějaký byt seženu,“ říká s úsměvem Swiderová.
Jsou situace, kdy se nedokáže oprostit od emocí a být pouhou informátorkou. Třeba při posledních povodních v Karviné prožívala utrpení lidí postižených velkou vodu.
„Celou dobu jsem byla s krizovým týmem, spala tři hodiny denně a nemohla jsem pomoct více, než informováním ostatních lidí. Dlouho jsem se z toho nemohla vzpamatovat,“ říká Swiderová.
Od valcíře k mluvčímu
Vladislav Sobol mluví za společnost Ostravsko-karvinské doly. Je při každém důlním neštěstí. Jeho cesta k práci mluvčího důlní společnosti, která zaměstnává tisíce lidí, byla klikatá a pestrá. Začínal jako valcíř v tehdejší karvinské Nové huti Klementa Gottwalda. „Díky tomu moc dobře vím, co je tvrdá práce,” říká Sobol. Po přerušených studiích žurnalistiky na Univerzitě Karlově vystřídal několik profesí. „Po celé Moravě jsem rozvážel videokazety, byl jsem šéf horské chaty i vychovatel v pasťáku. Pak jsem se vrátil k žurnalistice jako ekonomický redaktor ČTK,“ popisuje Sobol. Jednou ho otřes na dole zastihl ve velmi nevhodnou dobu. „Stalo se důlní neštěstí. Všichni chtěli informace a já byl na jazykovém kurzu v Anglii. Bylo to ve dvě ráno, nikoho z kolegů v Česku se mi nepodařilo probudit, a tak jsem organizoval krizovou komunikaci z Oxfordu,“ vzpomíná Sobol. Žádný mluvčí se nevyhne sem tam nějaké chybě. Sobolovi se to stalo opět při důlním otřesu. „Zprvu to vypadalo, že se nikomu nic nestalo. Všichni chlapi vyšli z šachty po svých, a tak jsem také informoval novináře.“ Později ale záchranáři odvezli pět horníků do nemocnice. „Už jsem byl na cestách a dozvěděl jsem se to až druhý den. Mezitím v novinách vyšlo, že nikdo nebyl zraněný,“ líčil muž. Přiznal chybu a omluvil se. „Naštěstí mě novináři znají a vědí, že bych jim vědomě nelhal, takže z toho neudělali žádný skandál,“ dodává Sobol. Také na něj se lidé často obracejí se zvláštními prosbami. „Občas někdo zavolá, ať mu pošlu náklaďák uhlí, nebo si chce udělat dobrodružný výlet do šachty,“ směje se Sobol.
