Jedenáct let, tedy i jedenáct hokejových sezon spolu prožili Tomáš a Darina Rolinkovi. Ty poslední si hodně užili. Zatímco před lety vedení pardubického klubu žďárského odchovance posílalo na otrkání do první ligy, teď už Rolinkovi na krku cinká kompletní sada medailí ze světových šampionátů.
„Už na šampionátu v Rize jsem si myslela, že je to vrchol jeho kariéry. Když přišla olympiáda, říkala jsem si, že víc už být nemůže. Byla jsem na něj pyšná, když loni zvedl pohár mistrů světa nad hlavu. To by mě před jedenácti lety opravdu nenapadlo,“ říká „paní kapitánová“ Darina Rolinková.
Byla jste v hledišti před pěti lety v Rize, kde reprezentace získala stříbro, loni při zlatu v Kolíně i letos v Bratislavě. Zdá se, že týmu i manželovi přinášíte štěstí.
No vidíte, takhle jsem nepřemýšlela, že tam všude jsme získali medaili. A na olympiádě, kde to nedopadlo dobře, jsem naopak nebyla. Ale když hraje Tomáš přes sezonu v Rusku, dělá si srandu, že se mu daří, až když odjedu zpátky domů.
Loni záběry dojaté manželky kapitána zlatého týmu obletěly svět, letos jste v hledišti nebyla tolik vidět. Kolik zápasů jste v Bratislavě viděla na vlastní oči?
Přijela jsem na dva osmifinálové zápasy, pak jela domů a vrátila jsem se na čtvrtfinále. Pak už jsem zůstala až do konce. Loni jsme v hledišti hodně seděli spolu, byla parádní atmosféra. Vzpomínám na semifinále se Švédy, celá půlka hlediště za bránou byla česká, druhá půlka švédská, pěkně to tam vřelo. Letos mě mrzelo, že každá manželka či přítelkyně seděla jinde, nebylo to ono.
Loni jste prohlásila, že si z konce zlatého finále z Kolína moc nepamatujete. Byla jste v tranzu i letos po zápase o bronz?
Loňské zlato už se opakovat nebude, aspoň co se týká emocí. Kluci prohrávali a pak museli vyhrát tři zápasy za sebou, aby se vůbec dostali do čtvrtfinále. Tomáš měl strach, že jako kapitán bude u toho, že vůbec nepostoupíme. Pak už to byla smršť. Po finále jsem byla dojatá, probrečela jsem to, spoustu věcí jsem si vůbec nepamatovala, prý jsme se před výtahem málem srazili s Václavem Klausem.
Přehrávala jste si v hlavě ty roky, kdy si Tomáš musel svoji pozici vybojovat? Hodně toho odehrál v první lize za Jindřichův Hradec, Beroun, hostoval v Liberci a Litvínově, než měl jisté místo v Pardubicích.
Určitě jo, přemítala jsem, jaké to bylo. A musím říct, že Tomáše úspěchy vůbec nezměnily. Někdo má po prvním úspěchu nos nahoru a změní je to. Je pořád stejný, jako když jsem ho poznala, nezměnilo ho ani loňské zlato, je nohama na zemi.
Zápasy podle všeho berete hodně emotivně, nadáváte někdy třeba rozhodčím?
Jsem fanoušek, který nedokáže sedět celý zápas na zadku. Fandím, skáču, prostě to k tomu patří. A co se týká rozhodčích? Když si myslím, že to byl faul a neodpískali ho, tak nadávám. A hodně. Letos mě naštvaly třeba zákroky Rusů, které rozhodčí nepískali, anebo faul na Tomáše v semifinále, který nepískli a po kterém následoval čtvrtý gól Švédů.
Jak vám bylo ve třetí třetině zápasu o bronz, když se váš manžel v rohu pustil do ruského bijce Arťuchina?
Seděla jsem v sektoru, odkud nebylo na to místo dobře vidět. Tomáš mi pak říkal, že ho Arťuchin chytil za poutko u helmy, co je u ucha, takže měl strach, že by snad o to ucho přišel, kdyby je neodtrhli. Arťuchin je hráč, co zvládne i dva soupeře naráz, ruská média ho opěvovala. Mám strach z jakékoli bitky, ať už je u toho Tomáš, nebo není. Není to pěkný pohled, když mlátí vašeho hráče.
Znáte pravidla? Poznáte třeba zakázané uvolnění a ofsajd, gestikulaci rozhodčích?
Poznám, po jedenácti letech by to byla ostuda. Přesně vím, když rozhodčí něco ukazují, co to znamená. Icing a ofsajd znám, někdy ale ofsajd v té rychlosti nezaregistruji.
Jak snášíte, že se oslavné hokejové večírky odehrávají většinou „bez bab“?
Loni po vítězství na šampionátu jsme šli společně do restaurace, chvíli jsme s kluky zůstaly, ale pak jsme je nechaly slavit samotné. Myslím, že tak to má být. Oni si to určitě užijí mnohem víc bez nás.
Také jste řekla, že při oslavách je manžel držák. Jak se to projevuje?
Pamatuji si ho v Pardubicích, když něco s týmem slavili, rozhodně nepřišel v jednu ve dvě. Přišel v šest ráno, držel čerstvé noviny a říkal, jak zavírali s číšníky hospodu. Teď ale spěchal domů z Bratislavy za dětmi, dlouho je neviděl, možná se to začíná měnit. Hráči tentokrát neslavili v Bratislavě společně, měli to domluvené až na středu. Oslaví to ještě s kluky ve Žďáře i Pardubicích, ale určitě to nebudou několikadenní akce.
Máte kamarádky mezi partnerkami a manželkami reprezentantů? S kým si nejvíc rozumíte?
Nejvíc se přátelím s Petrou Čáslavovou a Radkou Koukalovou, jsou to holky z Pardubic. Tomáš hrál dlouho s Časym a Koukym právě v Pardubicích. Lucku Markovou znám zase z Magnitky (Metallurgu Magnitogorsk – pozn. red.), když tam působil Honza Marek. Jinak se bavíme všechny dohromady, ale šampionát je jednorázová akce.
Změnilo se pro vás něco tím, že je váš manžel kapitánem národního týmu?
Na Tomáše jsem moc hrdá, co všechno dokázal. Je to pěkný pocit, že se stal kapitánem nároďáku. Jinak se pro mě nic nezměnilo. Snad jen po loňském vítězství to bylo trochu hektické. Zvali ho na spoustu akcí se sponzory, dával hodně rozhovorů po telefonu i osobně, chodil do televize. Kdyby nebyl kapitán, tak by tohle určitě neabsolvoval.
Zvykla jste si na větší zájem o svoji osobu? Psali o vás v novinách, letos během šampionátu jste byla ve studiu České televize.
Loni jsem fotografování odmítla, já na takové akce moc nejsem, ale letos jsem nabídku od Blesku přijala. Fotila jsem se s dětmi a pohárem doma. A televize? Říkala jsem si, že mě tam nikdo, natož do živého vysílání, nedostane. Ale Karin Urbanová (manželka generálního sekretáře ČSLH – pozn. red.) mě přemluvila. Daly jsme si dva panáky a šly na to. Dopadlo to dobře, aspoň tak soudím podle esemesek od svých známých.
Loni Tomáš pobavil diváky v show Jana Krause vyprávěním o rozptylování hráčů partnerkami před a po zápase. Kolik jste si na tohle téma vyslechla narážek?
Byla jsem při natáčení v hledišti a taky jsem se hodně pobavila. Myslím, že se do toho Tomáš trošku zamotal a vzniklo z toho to, co vzniklo. (smích) Pár kamarádů mi několikrát to rozptylování připomnělo. Ale když ho vidím, kolikrát dojde po zápase domů úplně vyřízený, tak je rád, když si lehne k televizi a může odpočívat.
Jak jde dohromady rodinný život a klubové povinnosti v Rusku?
Je těžké to skloubit. V sezoně jsou navíc reprezentační srazy. První dva roky byly v pohodě, protože Deniska ještě chodila do školky, to jsem mohla s dětmi vyrazit do Ruska, kdy jsem chtěla. Většinou v září a říjnu, pak obvykle hned po Vánocích. Loni jsme ale na začátek sezony vůbec neletěli, aby si dcera zvykla ve škole. Takže jsme byli za tátou jen v listopadu a prosinci, pak už to na play-off nemělo cenu. Cesta do Magnitogorsku trvá třináct hodin. To si člověk rozmyslí, na jak dlouho tam pojede. Jsou to nervy. Naštěstí jsme zatím neměli problém se ztrátou zavazadel nebo zrušením letu.
Nepřemlouvala jste manžela, aby přestoupil někam blíž, třeba do Moskvy nebo Petrohradu?
Určitě ne. Loni podepsal dvouletou smlouvu, takže má před sebou ještě jednu sezonu. Pak uvidíme, co bude dál. Kdyby chtěl zůstat v Rusku, určitě by bylo lepší, kdyby to místo bylo dostupnější.
DARINA ROLINKOVÁ
Je jí třiatřicet let, pochází stejně jako její manžel ze Žďáru nad Sázavou, s Tomášem Rolinkem se seznámili před jedenácti lety, v roce 2006 se vzali. Mají spolu osmiletou Denisku a tříletého Tomáška. Teď už bydlí ve vesničce Srch nedaleko Pardubic. S dětmi za manželem cestuje během sezony do ruského Magnitogorsku, kde Rolinek odehrál poslední tři sezony a zůstane minimálně ještě jednu další. Jednatřicetiletý útočník hrál na šesti světových šampionátech, ze kterých má zlato, stříbro i bronz, i na OH ve Vancouveru, s Pardubicemi získal extraligový titul.
