Tradiční zelí, pivo a asijská auta. To jsou Nošovice.

Automobilka změnila mezilidské vztahy v Nošovicích a nadobro přetvořila zemědělskou vesnici v průmyslovou zónu.

Jak se žije v Nošovicích mezi tradičním pivovarem, korejskou automobilkou a hlávkami zelí? Co považují místní obyvatelé za symbol jejich vesnice? „Nošovice jsou a byly slavné díky zelí. Má v Evropě svou
značku. Místní lidé ale nemohou přenést přes srdce, že museli zahodit léta dřiny a pole prodat,“ vystihuje náladu lidí v Nošovicích Anna Postůvková, která pracuje v místním pivovaru. Hyundai leží na okraji Nošovic v malé dolině. Je to nízká stavba a není z obce vůbec vidět. Jediné místo, odkud ji
lze spatřit v celé kráse, je restaurace Kohutka pod Prašivou. Hyundai se rozprostírá na úpatí svahu a za ní se jako kulisa rýsuje Frýdek-Místek.

„Fabriku tu nechceme“

Když Korejci začali továrnu stavět, projížděly denně obcí desítky tatrovek s úrodnou ornicí a rozvážely ji na jiná pole. „To byla zatěžkávající zkouška. Pro Nošovice nejhorší období. Jenže všichni dostali zaplaceno. Kraj odškodňoval všechny rodiny sto tisíci korunami za hluk a problémy spojené s výstavbou. To se pak lépe drží huba,“ podotýká jeden ze zaměstnanců pivovaru, ale své jméno nechce říct. Naráží tak na fakt, že Nošovičtí mohli proti továrně víc protestovat. „Peníze ale zabraly
na každého. Jeden místní člověk si prodejem nemovitostí Korejcům přišel až na třiadvacet milionů korun,“ pokyvuje místní informátor.
Většina lidí, kterých se Sedmička dotázala, zda jim automobilka v Nošovicích vadí, odpověděla, že ano. Na druhou otázku, čím jim ničí život, zda se bojí o svou bezpečnost nebo majetek, všichni kromě zemědělců krčí rameny. Nošovická ubytovna je poloprázdná. „Pracovníci z Hyundai u nás nebydlí. V automobilce dělají lidé, kteří dojíždějí z Havířova, Karviné a tak. Autobusy je svážejí do práce a pak
domů. Do centra obce se ani nedostanou,“ vysvětluje majitel ubytovny Stanislav Matušík. Korejci sem také zavítají málokdy, stejně jako jejich děti. „Měli jsme tu jen jednoho korejského chlapce. Vozila
ho sem jeho matka, která pracovala doma. Bylo to ale příliš daleko. Nastoupil do jiné školky s výukou angličtiny. Asi v Ostravě,“ říká zástupkyně ředitelky místní školy a školky Petra Svobodová.

Z lánů zbyly záhony

Obyvatelé Nošovic se dělí na tva tábory. Jedni pozemky prodali rádi a peníze jim přišly vhod. Druzí ztrátu, byť dobře zplacenou, oplakali. Najít naštvaného zemědělce, který by povyprávěl svůj příběh, jak ho hejtman Evžen Tošenovský přesvědčoval kvůli Hyundai prodat pole, není tak snadné. Například Josef Havlas je jeden z nich. Když mluví o automobilce, jdou mu slzy do očí, třese se mu hlas.
„Nezlobte se, ale já už byl tolikrát v televizi a v novinách a nikdy mi to nepřineslo nic dobrého. V celé dědině si na mě ukazovali prstem. Bylo nás pár, co jsme se nechtěli vzdát a stali se terčem nejrůznějších výhružek. Co chcete slyšet? Moji rodiče byli zemědělci, já taky a chtěl jsem aby to pokračovalo. Teď je to pryč a nic už nenadělám,“ říká rezignovaně Havlas.
Předseda nošovického zemědělského družstva Jiří Vícha má stejně jako ostatní zemědělci dodnes politikům za zlé, že vyměnili tradici beskydského zelí za asijská auta. Odmítá závistivé teorie o tom, že si
zemědělci prodejem přišli na veliké peníze. „Oni nechtěli prodat, ale museli. Chodily jim domů výhružné dopisy. Lidé se báli o své životy,“ tvrdí Vícha. Popírá taky, že by sumy za pozemky byly nějak imořádné.
„V zóně Hrabová dostávali víc,“ kroutí hlavou Vícha. Po příchodu automobilky zbylo z někdejšího rozlehlého družstva pár puntíků na mapě. „Měli jsme skoro tři sta hektarů půdy. Automobilka zabrala
dvě stě deset. Těch sedmdesát zbylých máme rozesetých po celém okrese. Dříve jsme dojížděli
na pole s traktorem pět kilometrů, dneska patnáct,“ popisuje Vícha.
S úbytkem polí musel udělat v družstvu škrty. „Zrušili jsme autodopravu. Nemáme už co vozit. Nechali jsme si jen jedno auto,“ vysvětluje Vícha a ukazuje na starou dodávku.

Proč jsou místní proti

Důvodů, proč se nošovičtí nemohou s automobilkou ztotožnit, je několik. Z necelé tisícovky obyvatel obce jich dvě stě pracuje v pivovaru, sto v zemědělském družstvu a pouhá dvacítka v automobilce.
„K čemu nám tu potom je, když nám nedává práci?“ komentuje tento fakt Josef Havlas. Sociolog Jan Keller si myslí, že v případě těch, kdo si nemohou na automobilku zvyknout, se nejedná o závist, ale o zdravý konzervatismus. „V Nošovicích a okolí se po dlouhé generace žilo z půdy a z blízkosti rekreačních oblastí. Výroba aut neprospívá rolničení, ani rekreaci. Navíc je taková investice vždy jen dočasná, ale poškození prostředí je nevratné, i kdyby výroba sama byla sebeekologičtější. Nikdo z Nošovic nemůže ovlivnit, jak dlouho se u nás cizí automobilka zdrží. Jisté je jen to, že rozsáhlý areál už nikdy nebude
v původním stavu a Nošovice už nikdy nebudou vypadat jako dříve,“ vysvětluje Keller.