Transfuzní stanice: Sedmička prolévala krev | E15.cz

Transfuzní stanice: Sedmička prolévala krev

Krve není nikdy dost. Redaktorka týdeníku Sedmička přispěla svým půllitrem. Poprvé v životě.

Bolí to? Nenajdou mi nějakou nemoc? A jakou mám vlastně krevní skupinu? Nejen takové otázky se honí hlavou lidem, kteří jdou poprvé darovat krev. Na vlastní kůži jsem si i kvůli reportáži vyzkoušela, jaké to je.

Je pondělí, sedm hodin ráno. Nesměle vstupuji do ne úplně vlídně vypadajících bílých dveří transfuzního oddělení Oblastní nemocnice v Kolíně.

V čekárně už sedí zhruba dvě desítky lidí. Usadím se a pozoruji, jak to tu chodí. Většina dárců tu není poprvé. Na první pohled vědí, co a jak. Starší mají mírnou přesilu, mladých lidí je méně. Typickému dárci je kolem čtyřiceti. Nedá se říct, že by je spojovalo něco víc. Jsou tu studenti i důchodci, různé sociální skupiny.

Krásný krevní obraz

Je tu první procedura: registrace. Sestra v okénku chce vidět můj občanský průkaz a kartičku zdravotní pojišťovny. Vše v pořádku. A je tu krok číslo dvě: osobní dotazník. Otázky míří většinou na prodělané choroby, pátrají po případném kontaktu s lidmi, kteří mohou mít infikovanou krev.

Chvíli po mně přichází mladý pár, oba kolem dvaceti. Přišli darovat krev spolu, oba poprvé. „Byl to nápad přítele,“ říká Kamila Zrůstová. „Chtěl jsem to udělat, když to může někomu pomoct. A taky budu vědět, že jsem zdravý,“ vysvětlil Zdeněk Bureš.

Trochu mě mrazí. Jít darovat krev jsem sama sebe přemlouvala skoro pět let. Teď už ale couvnout nemůžu. Přijela fotografka Karolina a pronesla: „Jdu do toho s tebou!“

Chvíli nato už si mě volají na kontrolní odběr. Zjistí, zda o tu moji krev vlastně vůbec stojí. Vrchní sestra Helena Nováková zkušeně nabírá do dvou malých zkumavek tmavě rudou tekutinu. „A ještě moč,“ posílá mě na nedalekou toaletu s malou skleničkou olepenou čárovým kódem.

Během několika desítek minut prošla moje krev testem. Jsou tu výsledky. Řekne mi je doktorka Irena Čápová. A udělá mi velkou radost. „Bezpochyby jste vhodný dárce. Na ženu máte velmi krásný krevní obraz, především hodně červených krvinek,“ slyším od lékařky. Zbývá ještě změřit tlak. „Jako z učebnice,“ hlásí s úsměvem doktorka Čápová.

Sedám si do čekárny, než bude volné některé odběrové křeslo, čajem zapíjím sousta rohlíku. Dárce musí na krevní testy dorazit nalačno, až po nich se může trochu najíst.

Neustále přicházejí noví a noví dobrovolníci. Kolem osmé jich naráz dorazí dvanáct (ten den jich přišlo celkem 51).

Jeden z dárců, který už na odběru byl, v čekárně omdlévá. Jeho tělo se nesrovnalo se změnou tlaku po odběru. Vmžiku přibíhá sestra, zlehka ho profackuje a pokládá na lavici. „Asi jsem tu na chvilinku usnul,“ říká zmatený muž, když se probere.

„Donesu vám colu. Malinko se napijte a pak si zase lehněte,“ chlácholí ho sestra. Kávu a colu lékaři doporučují po odběru každému dárci kvůli obsahu kofeinu, který upraví krevní tlak.

Křeslo je volné, můžeme do odběrového sálu. Pořád ještě jsem lehce nervózní. Nebude to bolet? Neomdlím tady jako ten přede mnou?

Sedám si a doktorka Kateřina Kmoníčková mi napichuje žílu na pravé ruce. „Pomalu otevírejte a zavírejte pěst,“ instruuje mě. Do sáčku se vejde čtyři sta padesát mililitrů krve, naplním ho za půl hodiny. S úlevou zjišťuji, že jehla v ruce – ač docela velká – nebolí.

„Proč se ten pytlík s krví houpe?“ ptám se lékařky. „Aby se krev promíchala,“ dozvím se vzápětí. Dívám se na televizi v rohu sálu. Běží seriál z nemocničního prostředí. Jak případné. Půlhodinka odběru docela rychle uteče.

Statečná lež, spásná cola

Jehla je z mé ruky pryč a lékařka mi radí, abych zůstala chvíli sedět. „Je vám dobře?“ ptá se starostlivě.

„Dobře,“ zalžu statečně a sedám si na lehátku. „No, moc ne,“ přiznávám po chvíli a zase si lehám. Točí se mi hlava, vidím rozmazaně. Sestra mi podává obligátní colu.

Třikrát se pokouším vstát. Na polovině cesty do čekárny se mi zamotá hlava. „Ještě si na chvíli sednu,“ špitnu k sestře.

V čekárně nad druhou kávou a třetí colou – to aby se mi rychleji srovnal tlak – dumám o dárcovství za peníze. Nakolik je etické, když plazmu si člověk nijak nezasloužil.

„Placené dárcovství krevní plazmy může být rizikové pro příjemce,“ míní prezident Českého červeného kříže Marek Jukl. On i další zastánci bezplatného dárcovství tvrdí, že peněžní motivace přivádí do čekáren nevhodné, rizikové dárce.

Faktem je, že čtyři sta korun za odběr plazmy v soukromých společnostech zájemce láká. Po odběru v Kolíně dostane dárce poukaz na osmdesát korun v nemocniční kantýně. Stačí to na solidní oběd.

Přestože se mi zbytek dne pořád občas točí hlava a vpich do ruky trochu bolí, umiňuji si, že za čtyři měsíce jdu krev darovat zase.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!