Tři chlapi na kolech. Na silnicích první třídy je nepotkáte. Jen když není jiné východisko. Cyklostezky už znají, a tak si hledají vlastní. „Silnicím se vyhýbáme. V tom provozu bychom nemohli jet vedle sebe a povídat si. Tak si vybíráme polňačky,“ říkají.
Dohromady se dali před sedmi lety. Zkraje vyjížděli z Katovic na Žichovice až k Sušici. „Volili jsme volnější trasy, bez kopců, takové, které někdo z nás znal. Klatovsko například Ferda, protože tam dělal na rybářství,“ říká osmasedmdesátiletý Radoslav Podskalský.
Vyrážejí bez příprav. Každou sobotu, neděli a pondělí. Trasy si nacházejí sami. Předem si nic neplánují, mají své okruhy, a když se sejdou, vybírají z nich podle času a počasí.
Každý má právo veta
Mají tvrdý režim. Když někdo nepřijede v určenou hodinu na sraz, jedou bez něj. To se pak lidé ptávají: A kde máte třetího? Ale to se stává jen málokdy.
I když si nejsou blízcí ani věkem ani povahou, dali se dohromady. Co mají společné, je to, že jsou v důchodu, mají dost času a vůle. „Ponorkovou nemoc jsme za ty roky nikdy neměli. Každý si řekne své a má právo veta. Na jeden názor přistoupíme a ostatní dva se přizpůsobí,“ tvrdí Radoslav Podskalský.
Nelákají je jen cesty do blízkého okolí. Strakonicko, Písecko i Klatovsko už znají nazpaměť. Tři krále, jak jim prý někde říkají, už potkávali i na Šumavě. „Tu jsme dělali dvakrát. Je to tak sto kilometrů za den. Vlakem jedeme tam a různými cestičkami se vracíme nazpátek,“ popisuje.
Nevybírají jen výletní trasy. Postupně přidávají návštěvy přátel, motoristické akce, fotbal. Nikdy nebloudili a mapu téměř nepotřebují, kouknou do ní, jen když se něco děje tam, kde ještě nebyli. „Máme to vyježděné. Hlavně, že trefíme domů. Ale taky se stalo, že jsme si naplánovali směr, ale najednou cesta končila,“ shodují se všichni.
Kola spravují po cestě
Nikdy je nepotkal karambol. Ale „flastry“ na lepení si vozit musejí, protože párkrát už píchli a základní pravidlo je vracet se ten samý den domů.
Na cestách jsou celý rok. Pauza trvá tak dva měsíce, když je moc sněhu nebo kluzko. Ale i tak kola nezahálejí. Každý si sám pro sebe udělá trasu aspoň do Strakonic.
Trojka mužů si nezakládá na značkových kolech ani oblečení. S jídlem a pitím se přizpůsobují délce trasy. Buď si něco vezou s sebou, nebo jedou jen s pitím. Všichni mají rodiny a „výjezdním dnům“ se po čase musely přizpůsobit i rodinné sešlosti a oslavy.
Za sedm let k nim žádný cyklista nepřibyl. „Doktor říkal, abychom založili spolek. Ale nám jde o to, abychom nestárli. Nebráníme se tomu, aby se k nám někdo přidal, ale za tu dobu to nikoho tak nechytlo,“ říká nejstarší z trojky.
Radoslav Podskalský, *1931, Katovice
„Necítím žádné problémy. Ani brnění rukou, ani bolesti nohou nebo kloubů. Co mě bolelo, to jsem rozhýbal. Manželka se bála, aby mi kolo neškodilo. Říkala doktorovi, ať mi ho zakáže, ale doktor řekl: Jen ať jezdí.“
Ferdinand Kuncl, *1934, Katovice
„Cítím se dobře, úměrně věku. Kromě společných cest si každé odpoledne dávám tak padesát kilometrů. Chůze by mi nesvědčila, ale v zimě, kdy nejde jezdit, ji kombinuji s kolem.“
Jaroslav Holeček, *1940, Střela
„Na kole jezdím celý život. V sedmdesátých letech to bylo do zbrojovky do práce, a teď proto, abych neležel na gauči. Jsem v důchodu, tak mám čas.“
