Tři králové na prknech: V Praze se nesejdeme, v Americe ano

Snowboardisté David Bakeš, Petr Šindelář a Michal Novotný jsou mezi světovou elitou, i když jim není cizí ani normální práce.

Tihle tři králové by mohli přinášet zlato a místo myrhy a kadidla třeba sníh a prkno. Na velkém snímku zleva Michal Novotný, Petr Šindelář a David Bakeš jsou tři pražští snowboardisté, kteří válejí ve světě.

Dohromady jste jeden unikát. I když máte daleko do hor, všichni jste se dostali mezi světovou elitu.

Šindelář: No, on to není zas až takový handicap, protože máme blíž ledovce než třeba lidé z Krkonoš. Když je někdo z Alp, má to dobré, ale u Čechů je podle mě jedno, jestli žijí v Peci pod Sněžkou nebo v Praze.

Sejdete se někdy v Praze?

Novotný: My s Bakym zajdeme na gymnastiku nebo do posilovny.

Bakeš: Já občas zajedu i za Petrem. Ale že bychom se tam cíleně sešli jen my tři, to ne.

Potkáváte se všichni během přípravy?

Bakeš: To jo.

Šindelář: Minulé léto ne, ale dřív jo, třeba v Saas Fee ve Švýcarsku. Kluci tam mají trať na snowboardcross a já s kolegy si tam můžeme postavit slalom. Obecně se moc nepotkáváme, protože naše disciplíny jsou rozdílné.

Novotný: Já bych řekl, že jsou to dokonce jiné sporty. Spousta lidí má pocit, že jsme prostě všichni snowboarďáci. Když jsem jel obří slalom, diváci se divili, že jsem nevyhrál. Jenomže my crossaři máme odlišná prkna i boty, trénujeme po svém, zkrátka je to obrovský rozdíl.

Jste spolu, když máte závody v jednom středisku a stejném termínu?

Šindelář: Jo, zrovna před Vánocemi jsme měli světový pohár v Americe, v Telluride. To se pak vídáme na jídle a tak.

Novotný: Nás Čechy obvykle ubytují dohromady.

Bakeš: Máme skupiny podle disciplín. Jednu tvoříme my crossaři, druhou Petr se svými kolegy a třetí skokani (big air). Ale v hotelu u večeře to bývá jinak, tam sedíme spolu my tři.

Petře, vy jste dřív taky zkoušel cross, ale po zlomenině nohy jste ho kvůli tomu zranění nechal. Proč?

Šindelář: I proto, že na něj nemám povahu. Vždycky jsem sjel dobře kvalifikaci. Baví mě jet sám.

Novotný: Mě taky nejvíc baví jet sám, při závodě před všemi ostatními. Taky se tam s nimi nerad mydlím. Každopádně je to dobrodružství.

Šindelář: Jenomže já nedokážu jet deset centimetrů vedle někoho v plné rychlosti nebo s ním jít přímo do kontaktu. Tak dělám alpine.

A ten je i bezpečnější?

Šindelář: Jo.

Novotný: Ženský snowboardcross byl vyhlášený nejnebezpečnější disciplínou zimní olympiády. Loni ve Vancouveru se zranilo šestnáct z dvaadvaceti závodnic.

Bakeš: Já jsem si tam polámal záda.

Šindelář: Pro mě je na crossu nejhorší, že některé věci v něm člověk nemůže ovlivnit.

Novotný: Ale většinou se zraníme sami – v tréninku nebo v kvalifikaci.

Máte morálkou blíž ke snowboardistům jezdícím ve volném terénu, pro které je důležitý hlavně prožitek, nebo k lyžařům závodícím v brankách, kteří kladou větší důraz na výsledek?

Šindelář: Já jsem určitě blíž k lyžařům, ale dobře si zajezdit je pro mě naprosto zásadní. Zároveň je pro mě ovšem nezbytný pořádný trénink.

Novotný: U mě to jde tak nějak ruku v ruce. Když mě to nebaví, tak jezdím blbě. Když si dobře zajezdím, většinou jsou z toho solidní výsledky. A ty potřebuju, jsou pro mě důležité. Nechci upřednostňovat ani dobrý pocit z jízdy, ani umístění.

Bakeš: U nás je to fakt něco mezi.

Jak vycházíte se sjezdovými lyžaři?

Novotný: Já – vzhledem k tomu, že jsem dřív závodil na lyžích – znám Ondru Banka nebo Kryštofa Krýzla a rád je vidím, když se potkáme někde na ledovci. Myslím si, že Češi jsou většinou v klidu, když na sebe narazí. Naopak se snažíme držet při sobě.

Bakeš: Já jsem taky závodil na lyžích a vídám se s těmi kluky. Jmenoval bych ještě Filipa Trejbala. Jsme podobná krevní skupina. S lyžaři si mám co říct i o jiných věcech než o sportu.

Vy, Petře, s nimi můžete probírat i techniku jízdy?

Šindelář: Asi jo, ale není k tomu moc příležitostí. Třeba na cestě z olympiády jsem si povídal s bráchou Ondry Banka Tomášem, který kluky trénuje, a jeho znalosti – například z oblasti prohlídky trati – mě obohatily. Lyžaři jsou dál.

Jak jste na tom z hlediska profesionality? Pracujete všichni?

Bakeš: Já vyloženě zaměstnání nemám, ale snažím se aktivně pomáhat několika firmám, které dělají i do snowboardingu, a něco si přivydělat. Je to na obtíž i na úkor tréninku, ale učím se tím něco nového. Když jsem hrával házenou, bylo všechno nalinkované. V tomhle sportu se podílím třeba i na vývoji prkna.

Šindelář: Jsem architekt a pracovat musím. Ale dělám to rád, moje práce je mým koníčkem. A díky tomu, že jsem na volné noze, si můžu se vším poradit tak, jak potřebuju. To je výhoda.

A vy, Michale, jste pořád u firmy, jež vyrábí brýle?

Novotný: Jsem. A taky jsem spoluvlastníkem sportovního centra a beachvolejbalového areálu. Celkově je to u mě asi podobné jako u Petra. Volného času moc nemám. Řeším buď práci, nebo závodění. Skoro nic dalšího se k tomu nevejde. Vůbec nechápu, jak Petr zvládá ještě vychovávat s manželkou dvě malé děti.

Šindelář: Já taky moc ne.