Ústecké divadlo právě slaví sto let od svého vzniku. Poprvé šla opona nahoru 21. září 1909 na slavnostní premiéře hry Sapfó. A byl to dar od místních žen. Do té doby hrály ochotnické spolky svá divadelní představení jen po hospodách. „Divadlu vybrali tehdejší radní pozemek mezi hlavní poštou a školou na dnešní Masarykově ulici,“ říká Vladimír Kaiser, ředitel ústeckého městského archivu. V architektonické soutěži vyhrál návrh Rakušana Alexandra Grafa. „Předtím navrhl divadla například v Ostravě, Znojmě nebo Vídni,“ doplnil Kaiser. Na jaře roku 1908 začali dělníci se stavbou a v létě o rok později už mohli Ústečané obdivovat alegorické sochy Pegase a Génia na střeše divadla, bronzové kandelábry nebo blízkou kašnu. Okázalý vnitřní interiér zdobily například stropní malby v hledišti nebo opona, dar od ústeckých žen. Pseudobarokní budova s moderní železobetonovou konstrukcí stála kolem milionu rakouských korun a vešlo se do ní přes osm stovek diváků.
První dáma divadla
První ředitelkou se stala Maria Pospischil, bývalá členka Národního divadla v Praze, která původně vystupovala pod českým jménem Pospíšilová.
„Jméno si změnila úmyslně, ale tím se dostala do sporu s tehdejším ředitelem divadla v Praze. Nakonec to skončilo vzájemnou roztržkou a Pospíšilová odešla do Ústí,“ vysvětlil ředitel městského archivu.
Protože v Ústí převládalo německé obyvatelstvo, umělkyni změnu jména nikdo nevyčítal. A zazářila hned v prvním představení, které bylo pro město velkou událostí. Na premiéře nechyběli vážení měšťané, obchodníci, ale ani novináři.
Po vypuknutí první světové války klesl zájem o kulturu. Operní představení vystřídalo na ústecké scéně kino za doprovodu šesti muzikantů z orchestru.
Umělecké úspěchy přinesla až první polovina 20. let minulého století. Diváci mohli navštěvovat díla operní, operetní i činoherní. Na operním repertoáru se kromě světových autorů objevovala i česká jména Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany, Leoše Janáčka a dalších. Nejčastěji hranou pak byla Smetanova Prodaná nevěsta, nastudovaná ale v němčině, stejně jako ostatní opery.
Striptýz v opeře neuspěl
Od roku 1920 působil v Ústí jako ředitel Alfred Hüttig. V té době zněla chvála o ústecké divadelní scéně až z Prahy. Zásluhu na vysoké kvalitě prováděných představení měli také dirigenti. Například židovský dirigent Viktor Ullmann v roce 1928 nastudoval na tehdejší dobu velmi moderní operu Johny spielt auf. „Striptýz v konečné části hry byl ale na počestné měšťany už poměrně „silné kafe“, takže se hra dočkala pouze tří uvedení,“ doplnil Kaiser.
Jak rostla úroveň ústeckého divadla, snažilo se jeho vedení přilákat do Ústí prominentní zpěváky z Prahy nebo Drážďan. „Tomu hodně pomohla hospodářská krize v Německu. Ústí získalo špičkové pěvce, kteří pak z honoráře vyžili doma až půl roku,“ podotkl ředitel archivu.
S příchodem německých vojsk na podzim 1938 vymizela z repertoáru díla pokrokových autorů. Na ústecké scéně se objevovala pouze díla Richarda Wagnera nebo italských klasiků.
„Záměrem bylo podporovat německý režim, ale kvalita kolikrát ustupovala kvantitě. Je pravda, že mezi roky 1938 až 1944 divadlo uvedlo na tři sta osmdesát oper a přibližně čtyři desítky symfonických koncertů. Ale ty se zdaleka nemohly srovnávat s obdobím první republiky,“ uzavírá ústecký historik. Posledním zážitkem první republiky byla Beethovenova devátá symfonie v červnu 1938.
