Už 12 let nechyběl. Výjimečný prý není

Hokejbalista Zdeněk Vogl drží nevídanou sérii. Odehrál tři sta soutěžních zápasů v řadě.

Nepatří mezi známé tváře. Sportem se nikdy neživil. Nenastupoval v nejvyšších soutěžích a ani nebyl na předních místech v tabulkách bodování. Nikdy nebyl výjimečným hráčem. Až do víkendu.
Řeč je o Zdeňku Voglovi. Hraje hokejbal. Sport, kde se hráči honí po afaltu s hokejkou v ruce za plastovým míčkem.
Obránce českobudějovického týmu HC Rosa se totiž může pochlubit úctyhodnou sérií. Už dvanáct let v kuse nevynechal jediné hokejbalové soutěžní klání, které mužstvo sehrálo. Jeho série se o víkendu na hřišti v Blatné zastavila na úctyhodných třech stovkách střetnutí.
„Když vás to baví, vyjdou vám vstříc v práci a slouží vám zdraví, tak se to dá,“ říká s úsměvem pětačtyřicetiletý Zdeněk Vogl a během rozhovoru neopomene několikrát skromně dodat: „Tohle není důležité a tohle taky nestojí za řeč.“
Ale ono to za řeč stojí, protože prakticky celou svoji kariéru odehrál v kuse. S hokejbalem začal v polovině devadesátých let a jeho kamarádi ho přivedli do mužstva HC Rosa. První soutěžní utkání hrál 18. října 1995 proti Pekárenské. „Bylo to ještě na starém hřišti na Pedagogu,“ vzpomíná na své začátky. „Ty byly těžký. Nějakou dobu trvalo, než si člověk zvyknul, kam běhat, s kým běhat a podobně,“ doplnil.
V dalších dvou letech ale občas nějaký zápas vynechal. Jeho série začala až později. Psal se 16. únor 1997 a Rosa hrála zápas s Krasejovkou. Bylo to bezvýznamné utkání a ani Zdeňka Vogla samotného by tenkrát nenapadlo, jak dlouho bude dál bez přestávky hrát.

K zápasům se nenutil

„Nikdy jsem se k žádnému utkání nemusel nutit,“ tvrdí dnes Vogl. „Dělám to, protože mě to baví. Je tu dobrá parta.“
A svému koníčku také musel hodně obětovat. Kvůli hokejbalu si v práci přehazuje směny. Hrál, i když byl nemocný, a časově omezoval rodinu. „V práci mi všichni vycházeli vstříc i rodina to chápala,“ ujišťuje.
Původně začínal v útoku, ale s rostoucím věkem se sunul od branky soupeřů k bráně vlastní a už nějakým osmým rokem nastupuje v obraně. Tolik toho nenaběhá a rychlosti už tolik taky nepotřebuje.
„Jsem obětavý a spolehlivý hráč, ale nejsem nic extra,“ připomíná. Jeho obětavost potvrzuje i fakt, že dva z těch tři sta zápasů strávil v bráně. Gólman na zápas nepřišel a Vogl musel chytat. „Že bych se o to hlásil, to ne, prostě mě tam postavili,“ říká.

Vyšší soutěž ho nelákala

Regionální liga. V hierarchii tuzemských soutěží je ta čtvrtá v řadě zatím Voglův výkonnostní strop. Nikdy ho nepřekonal a překonávat už ani nechce. „Nabídku z vyšší soutěže jsem nikdy neměl a nikdy mě to ani moc nelákalo,“ přiznává. Postoupit vzhůru mohl i tým, ale ani nikomu z mužstva se výš nechtělo. Odrazovalo je více cestování i vyšší finanční náročnost druhé národní ligy.
Zdeněk Vogl začínal v jihočeské asociaci AHbK, kde se hraje ve čtyřech hráčích v poli, na menším hřišti a s tenisákem. Když vznikly soutěže Českomoravského hokejbalového svazu, přesunul se i s klubem do nich.
Rozdílnost ve velikosti hřiště, v počtu hráčů i v odlišném míčku nedělala Voglovi problémy. Soutěže ČMHbS se totiž hrají v pěti hráčích na každé straně a se speciálním plastovým míčkem.
„Je to už víc do hokeje,“ říká Vogl. „Hokejbal se vyvíjí. Je tvrdší, je víc o osobních soubojích a to mi trochu vadí,“ zmínil vzápětí.

Chřipka není problém

Víc soubojů se rovná víc zranění. To zatím musí Zdeněk Vogl zaklepat, protože svoji výjimečnou sérii mohl uskutečnit i díky tomu, že se mu zranění vyhýbala. A nemoci? S chřipkou šel hrát běžně. „To mě nijak neomezuje,“ říká.
Jak dlouho bude ještě Zdeněk Vogl svoji sérii natahovat? „Dokud mě to bude bavit, bude držet zdraví a v týmu mě budou chtít. To jsou takové tři základní předpoklady,“ pousměje se hráč. Na roky však další kariéru odhadovat nechce.

*Zdeněk Vogl:**
Je mu 45 let.
S hokejbalem začal v roce 1995 v týmu HC Rosa a od té doby nikam nepřestoupil.
V roce 1997 začala jeho série 300 zápasů odehraných v řadě. Do ní se počítají i zápasy, kdy nebyl soupeř a utkání bylo kontumováno ve prospěch Rosy.