Nenápadná stavba přikrčená za garážemi u rušné liberecké silnice. Připomíná polorozpadlou kůlnu nebo dětmi postavený bunkr. Jednoduše je to domek slepený ze všeho, co se dalo najít v okolí.
Když ale vrznou pohupující se dvířka a zevnitř vykoukne hlava dospělé ženy, je zřejmé, že o bunkr pro dětské hry nejde. Uvnitř bydlí celoročně dva lidé, Hanka a její partner Jürgen.
„Žiju tady už pět let a jsem spokojená. Domov mi tady nabídl můj partner, když jsem se rozešla s manželem. Mám všechno, co k životu potřebuju,“ říká jedenapadesátiletá Hana Polívková a předvádí své netradiční obydlí.
Nejcennější je peřina
Postel, poličky, vařič s plynovou bombou, asi patery nástěnné hodiny, všechny jdou přesně. Obrázky svatých i zvířat nebo květin pověšené na zdech a taky hromada sklenic, hrnků, kastrolů všech tvarů a velikostí a další drobnosti. Tak vypadá malinká domácnost za garážemi.
„Všechno, co máme, jsme vytáhli z popelnic. Lidi vyhodí kde co a ani to není rozbité,“ vysvětluje Polívková. Za nejcennější věc, kterou ve svém domku má, považuje ušmudlanou peřinu, která kdysi zřejmě bývala žlutě vybarvená.
„Postel jsme si dovezli na káře, a když máme i deku, zima nám není. Přitápíme si plynovou bombou, na které i vařím,“ popisuje žena.
Jídlo připravuje z toho, co přinese její přítel. Ten nakupuje potraviny v obchodě, kde platí penězi ze sociálních dávek, které oba dostávají. Od supermarketů si také nosí zboží, které kvůli prošlému datu spotřeby prodejci vyhazují. Pro vodu chodí do blízké studánky. Hana vaří pro tři hladové krky. Kromě sebe a Jürgena počítá s jídlem i pro souseda, třiatřicetiletého Radka Langa. Ten žije pár metrů od nich v rozpadajícím se karavanu.
„Jsme taková rodinka. Jürgen s Hankou mě berou skoro jako syna, pomáháme si. S Jürgou jsme spolu stavěli tenhle domek asi před rokem. Nedalo to práci. Před tím jsme měli i jiný dům. Prkna, kartony a další věci se válely všude kolem,“ vypráví Lang.
Úrodu sežraly krysy
I okolí domku si zdejší domácí upravují. Mají tam uklizeno, zvláštní hromádku na šrot do sběru, další se smetím na vyhození a na jednom místě zbytky jídel pro slepice. „Nosíme to jedné paní od vedle, ta nám za to dá dvacku nebo vajíčka,“ popisuje sedmapadesátiletý Jürgen Paul a vypráví i o tom, jak se pokoušeli pěstovat cibuli nebo zeleninu. „Všechno nám ale požraly krysy nebo myši,“ zlobí se Paul, který na místě žije už devět let.
Do práce nechodí nikdo z nich. Nejmladší Radek přiznává, že má potíže s alkoholem, a proto nemůže sehnat zaměstnání. Jürgen zase býval horníkem a teď prý v jeho věku o něj nikdo nestojí. Hanka je nemocná. Celou zimu trávila v Léčebně dlouhodobě nemocných, teď si ji chlapi vzali domů.
„O Haničku se bojím, je to moje láska a nedopustil bych, aby jí ublížili. Mám teď starost, chodí totiž s berličkami, ale špatně. Hrozně bych si přál mít pro ni invalidní vozík, abych ji vyvezl. Třeba k doktorovi. Už nikam daleko nedojde,“ vysvětluje plačtivým hlasem Jürgen, zatímco jeho družka sedí v chajdě v posteli.
Všichni tři vypadají spokojeně. Do azylového domu by nešli ani náhodou. „Není nad svobodu, kterou tady máme,“ shodují se. Peníze také umí sehnat a stejně tak i věci potřebné k životu.
„Přes den objedeme s kárkou sídliště, posbíráme kov nebo hliník a prodáme do sběrny. Průměrně tak za den dostaneme dvě stovky,“ vysvětluje Lang. Věci do „domácnosti“ dostávají i od lidí z okolí. Třeba od majitelů sousedních garáží, kterým je svou přítomností i pohlídají, dostanou nepotřebné věci. Pro auto už nepoužitelná baterie pohání malý tranzistor, takže mají usedlíci i čerstvé zprávy a hudbu.
