Ve víru majálesu padl i rekord

Před desítkami let zarazili začínající studentskou tradici vojáci. Mladí si ji ale navždy vzít nenechali.

Máj není jen měsícem lásky, ale i studentských radovánek. Ve Zlíně se tradičně nese v duchu majálesu. Ten se poprvé i s průvodem a volbou studentského krále konal ve městě už před třiačtyřiceti lety, v historický rok 1968. Nikdo tehdy nemohl tušit, že kvůli vpádu „spřátelených armád“ Varšavské smlouvy si na další studentskou oslavu budou Zlíňané muset počkat dlouhých osmadvacet let. Veselou tradici totiž mladí obnovili až v roce 1996.
Tehdy se na náměstí Míru shromáždily tisíce studentů a obyvatel města. Slavnost zahájil tehdejší primátor Vladimír Daška, který dokonce zahrál na kytaru a zazpíval. „Pamatuji si na první majáles z roku 1968, kdy jsem byla studentka, i ten další skoro o třicet let později. Vrátilo mě to tehdy zpátky do mladých let,“ vzpomíná Libuše Bělíková ze Zlína.
Noty na radnici Při druhém majálesu v devadesátých letech už mladí nevolili jen krále, ale rovnou královský pár. Na tři sta studentů a profesorů navíc vytvořilo světový rekord, když zahráli a zazpívali jako největší hudební těleso na světě. „K dispozici jsme měli noty napsané na patnáct metrů dlouhém transparentu na balkoně radnice,“ vrací se k neotřelému vystoupení jeho organizátor a dirigent Lubomír Kovařík.
O pár let později, v roce 2001, už byly oslavy zcela v rukou studentů nově vzniklé Univerzity Tomáše Bati a o rok později ho organizovali lidé z Fakulty multimediálních komunikací. Její studenti ho připravují dodnes a letos si pořadatelství vyzkoušeli už podesáté.
„Byly to pokaždé hektické přípravy. Bylo potřeba zajistit spoustu věcí. Dodnes mám doma hromady tiskovin a materiálů, které se k majálesům vážou. Někdy bych si to měla utřídit. Našla by se tam určitě spousta zajímavých věcí,“ říká členka tehdejšího organizačního výboru Eva Šviráková, která dnes pracuje v Ústavu animace a audiovize Univerzity Tomáše Bati.
Pro většinu dnešních studentů vysokých i středních škol je majáles hlavně zpestřením náročného období před koncem školního či akademického roku. „Pokaždé se hodně těším. Na náměstí hraje muzika, pořádají se soutěže a pivo teče proudem. Je to zkrátka parádní studentská zábava,“ pochvaluje si studentka Miroslava Ondíková.
Trochu jinou atmosféru měla studentská oslava v roce 1946. O ní historici mluví jako o jakémsi předchůdci majálesu. Tehdy šlo však hlavně o poválečné připomenutí ročního výročí osvobození.