Na počátku bylo Slovo.
Tak se to možná píše v Bibli, ale na počátku obce Vilémovice byl strom: tis červený. Kdyby byly realistické ty nejodvážnější odhady odborníků o jeho stáří, měl by zažít vilémovický tis na zemi ještě Ježíše Krista.
Laikovi pohled na tento strom v rohu zámecké zahrady mnoho nenapoví, abnormálním vzrůstem ani šíří kmene se starý tis nevyznačuje.
Jeho odhadované stáří se může pohybovat mezi dvanácti sty až dvěma tisíci lety. „Věk odhadujeme podle sledování přírůstu, pokud je pravda, že mu je více než dvanáct století, řadilo by ho to mezi nejstarší stromy tohoto druhu v Evropě,“ řekl starosta Vilémovic Václav Vacek.
Přesný věk neví nikdo, určit by ho mohla jen analýza letokruhů, a ta dosud nebyla provedena. U tisů bývají odhady věku ošidné: například památnému stromu v obci Krompach na hranicích s Německem na Českolipsku odhady přiřkly původně podobný věk.
Před dvěma stoletími si lidé ještě mysleli, že je starý dva tisíce let, před sto lety mu odhadovali tisíc let věku a v roce 1967 analýza pomocí odvrtání vzorku letokruhů speciálním nebozezem odhalila, že tisu nebylo tehdy více než čtyři sta let.
Ovlivňuje strom osud hradu Pernštejn?
Jenže to bylo v Krompachu. U vilémovického tisu takový pokus zatím nikdo neprovedl, a tak jeho prvenství ohledně kmetského věku zatím může trvat. Až zánik stromu to ukáže - pak bude moci sečíst letokruhy na pařezu už kdokoli.
Pak se ale taky možná ukáže, že starší je ve skutečnosti ještě jiný věkovitý tis. Ten roste u hradu Pernštejna na Bystřicku, na stráni u staré cesty na obec Nedvědice.
I tomu pověst udává věk dvou tisíciletí. A navíc jeho život propojuje s kondicí hradu. Události jako by té pověsti nahrávaly. Když se ulomila na tisu špička, propadla se pak hradní klenba, když v roce 2006 stromu upadla větev, hrad Pernštejn vyhořel.
A ani do země se prý sazenička stromu nedostala obyčejnou cestou, poutník z daleka prý u hradu zarazil do země hůl. Byla z tisového dřeva a nepřekvapí, že se ujala - vyrostl z ní strom.
Ve Vilémovicích mají ke svému tisu podobné vyprávění. Ale legenda mu přisuzuje kupodivu možná i nižší věk, než je zmíněné maximum, a tak se snad může blížit pravdě. „Traduje se, že tis objevili mniši při osidlování tohoto kraje kolem roku 1120, když byl založen Vilémovský klášter u Golčova Jeníkova. Potom postupně mniši kolonizovali okolní krajinu, přišli do míst dnešních Vilémovic, kde byla krajina zarostlá hustými lesy. Okolo místa, kde objevili starý strom, začali budovat osadu. Vykáceli okolní stromy, ale tis zanechali na jeho místě,“ dává jeden z možných výkladů jeho umístění právě do prostoru vilémovické zámecké zahrady zdejší starosta Vacek.
Na stromě vidět stáří není, má nové jehličí
Každopádně bez ohledu na skutečný věk stojí vilémovický strom za to, udělat si k němu pěkný jarní výlet. Nachází se v horní části zahrady u malého zámečku, který je sice v soukromých rukou, ale část zahrady s vyvýšenou terasou s tisem u ohradní zdi je přístupná.
I na velmi střízlivě odhadnutý věk kolem čtyři sta let strom viditelně nestrádá. „Občas je ale napaden parazitem sviluškou. Už podruhé byl napaden loni, trochu ho to přibrzdilo, ale byl odborně ošetřen a znovu obrazil, má nové jehličí. Stáří na něm vidět není,“ míní starosta Vacek.
Památným stromem byl vilémovický tis vyhlášen v roce 1976 a informativní tabulka u stromu uvádí jeho stáří na osmnáct set let. Má obvod kmene u země 369 centimetrů a je vysoký 14 metrů. Na rostlinu, která roste většinou ve formě keře, nebo nízkého stromu, je to úctyhodná výška.
A ještě jedno k tisům: patří k nejpomaleji rostoucím dřevinám, i jeho velmi staré exempláře si zachovávají podle odborníků štíhlost kmene pro velmi husté letokruhy. Vilémovický ani pernštejnský tis štíhlé nejsou. A možné je, že už nejsou štíhlé více než tisíc let.
Ve Vilémovicích mají pro památné stromy slabost. V roce 1990 tady vysadili lípu svobody, v roce 2007 při ukončení úprav veřejných prostranství červený javor. Když v obci před pětaosmdesáti lety slavili patnáct let od otevření vlakové zastávky, vysadili tu památné lípy. Dnes už jsou v zasloužilém věku.
Buk se prý živí vápníkem z kostí bývalého hřbitova
Nedaleko od Vilémovic jsou u silnice směrem ke Světlé nad Sázavou čtyři mohutné duby. Říká se jim souhrnně Duby u Pavlíkovy hájenky a jejich odhadované stáří je dvě stě až čtyři sta let. Nejmohutnější z nich má obvod kmene půldruhého metru nad zemí 540 centimetrů.
Některé stromy si získávají přirozenou úctu místních obyvatel pro svou dominantní polohu a neobvyklý vzhled, přestože nepožívají úřední ochrany. To je případ borovice nad Zbornou u Jihlavy u silnice od rozcestí U Lyžaře směrem na Smrčnou. Strom sice není oficiálně chráněn, ale pro charakteristické zakroucení kmene a náklon nad silnici jej ztvárňovali na svých snímcích zdejší krajiny fotografové už před stoletím. Pod borovicí je lavička, místo nabízí možnost dalekého výhledu.
Alej letitých lip vede svahem k nenápadné lesní kapli u Plander poblíž Jihlavy. Jejím autorem byl zřejmě architekt Morazzi, který se nechal inspirovat dnes slavným kostelem svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře od Jana Blažeje Santini-Aichla. Stáří lip není známo, Morazzi je však dnes oceňován jako stavitel, který uměl zapojovat své stavby do okolní krajiny a přírody, a tak je pravděpodobné, že lípy pochází z roku 1735, kdy začala stavba kaple na návrší nad vsí a někdejším zámkem Plandry.
Nejpopulárnějším stromem Jihlavy je bezesporu červený buk u kostela sv. Jakuba, o kterém místní městská pověst praví, že za dokonalý tvar své koruny vděčí tomu, že jej živí vápník z kostí zesnulých, kteří byli pochováni pod ním na zdejším už dávno zrušeném středověkém hřbitově. Buk však není extrémně starý, znalci odhadují jeho stáří na 120 let. Pro svůj vzrůst a tvar byl vyhlášen na podzim roku 2003 vítězem republikové ankety Strom roku.
Mezi jeden z nejslavnějších památných stromů v republice se řadí prastará lípa v Praskolesích na Telčsku, která může být stará až osm set let. Do její dutiny se vejde až dvanáct dospělých lidí. Místní v dutině v 19. století měli zvoničku, která byla nedávno obnovena. Za památný strom ji označil už pisatel článku v časopise Háj z roku 1874.
Také Velké Meziříčí má svůj veteránský strom. Tomu legendisté přisoudili skutečně vznosný přídomek. Prastará rozeklaná lípa v zámeckém parku je prý výhonkem lípy, která má pamatovat samotného knížete Sáma, který tu měl na místě mytického zaniklého markomanského hradu Marburg vystavět v roce 638 hrad Samohrad, kde bydlely jeho manželky. Barvitá legenda vyšla z pera meziříčského faráře Thursa z Bethlenfalvy, který v Meziříčí působil kolem roku 1500. „On si to ale ani nemusel vymyslet, mohl to někde slyšet, nebo čerpal z pramenů, které my už dnes nemáme k dispozici. I Jan Ámos Komenský označil Meziříčí za nejstarší město na Moravě, a my nevíme, kde tu informaci vzal. Na druhou stranu to ani neznamená, že to nemůže být pravda,“ řekla historička velkomeziříčského muzea Marie Ripperová.
Do lípy uhodil dvakrát blesk, ale přežila i to
Lípa každopádně měla stát na svém místě už v počátcích vzniku města - tedy oficiálně na konci 13. století - a protože legenda o ní se poprvé objevuje v 16. století, je stará minimálně výrazně více než čtyři století. „Jako dávno prasklá je zachycena už na fotografiích z předválečných let, takže odhaduji, že mohla prasknout už možná i před rokem 1900,“ dodala Ripperová.
Památné stromy ovlivňují charakter obcí, v nichž se nachází. V Jiřicích u Humpolce je takovým stromem lípa s odhadovaným stářím až sedm set let. I tato prastará lípa má dutinu, do které by se mohlo vejít až osm dospělých lidí. „Každých pět let ji necháme ošetřovat odbornou firmou. Když opadá lupení, vypadá lípa stařičká, ale má obrovskou sílu regenerace: když zjara obrazí, je mohutná a pěkná,“ řekl jiřický starosta Miroslav Jirků.
Protože kolem lípy vede silnice na Senožaty, nechala obec zasypat lípě kořeny, aby netrpěly provozem na silnici. Do stromu v dohledné minulosti dvakrát uhodil blesk, ale příliš ji neponičil. Vydávají zde místní půlročník Jiřická lípa. V penzionu U Lípy ročně nocuje půldruhého tisíce lidí. „Ten strom je symbolem Jiřic. I ve znaku obce máme lipové listy,“ řekl starosta Jirků, který sám pochází ze stavení pod památným stromem.
