V sedmadvaceti letech má za sebou tři alba s ostravskou kapelou Banana. A skládá i filmovou hudbu. Návštěvníci kin ji mohli slyšet ve filmu Jana Hřebejka Nevinnost. „Splnil se mi jeden ze snů a to je skládání hudby k filmu. Taky jsem poznala pár skvělých lidí a natočila soundtrack, který vnímám jako své další regulérní album, protože vedle instrumentálních kompozic obsahuje i sedm písní. Živí mě koncerty, malování a hudební dramaturgie k TV pořadům. Občas udělám nějakou znělku nebo scénickou hudbu,“ říká Vladivojna.
Kde a jak jste album Nevinnost natáčela?
Vymýšlela jsem ji a částečně nahrávala doma ve svém pražském domácím studiu. Naostro jsme pak natáčeli v Ostravě s Alešem Bajgerem a Petrem Slezákem, který mi míchal a masteroval i album Tajemství Lotopu. Červený obal k Nevinnosti dělala Lela Geislerová stejně jako filmový plakát. Červenou mám ráda, protože to je vášnivá, silná a dominantní barva.
Vytvořila jste před lety umělý jazyk – vladivojštinu. Dokážete v něm zpívat text vždy stejně?
Ve vladivojštině už zpívám málokdy. Možná, že je to tím, že už několik let zpívám hlavně v češtině. Pokud se spletu, tak mi to nikdo naštěstí nevytýká. Ale nikdy nezapomenu na to, jak se naše písnička z prvního alba Banany La Rezistence, která je ve vladivojštině stala hitem v alternativní hitparádě rádia Krakow v Polsku. Na koncertech si jí pak se mnou fanoušci zpívali a já byla v rozpacích z toho, že každý zpíváme něco jiného.
Vedle muziky i malujete. Co je pro vás hlavní?
No, ono se to u mě dost mění, ale fakt je, že muzice obětuju daleko více. Malování vnímám víc jako meditaci. Teď jsem v ateliéru nebyla dlouho a hodně mi to chybí. Ale jak se do toho pustím, tak zase pár měsíců z ateliéru nevylezu.
Už Tajemství Lotopu naznačilo, že tu je úplně nový přístup k modernímu popu. Přemýšlíte o třetím albu, kde byste ten pohled na život rozvinula a ukotvila?
Ano, přesně tak. Mé další album bude, co se týče ženské poetiky, dotažené ještě dál. Chtěla jsem ho původně vydat už teď v zimě, ale protože jsme k Nevinnosti vydávali i soundtrack, který je pro mě nesmírně důležitý, tak jsem se rozhodla vydat ho později. Asi na podzim. Mezi tím vyjde pár singlů a na jaře videoklip. Texty si píšu sama, ale také jsem udělala takový experiment a poprvé v životě jsem zhudebnila dvě básně jedné výjimečné básnířky, která mi na oplátku otextovala pár písniček. Mám hodně materiálu a nebude jednoduché vybrat deset písní.
V pozadí uměleckého vývoje Vladivojny La Chia je o téměř třicet let starší rocker Aleš Bajer.
Aleš je pro mě zásadní v tom, že mu absolutně důvěřuju. Posílám mu všechny písně, které složím. Jeho názor je pro mě velmi důležitý, protože má skvělý postřeh.
Naučil mě starat se o hlas a předal mi hodně zkušeností z teorie hudby. Stará se o produkci, o management, hraje se mnou na akustickou kytaru. On jediný mě nikdy nechtěl měnit. Nechal mě se přirozeně rozvíjet a chránil mě před ostatními muzikanty. Vrazil mi kytaru do ruky, řekl hrej! a já začala hrát.
Hodně hrajete s talentovanou ostravskou violoncellistkou Terezii Kovalovou. Ta studuje v Praze, vy jste se tam taky přestěhovala.
Jsem v Praze už třetím rokem. S Terezkou hrajeme už šest let. Akorát toho má hodně. Hraje ve více projektech, takže je časově dost vytížená. Ale třetí album bych moc ráda dělala také s ní, protože je to výjimečná interpretka. S takovým talentem, jako má ona, se rodí málokdo.
Hodně vašich textů bylo v angličtině nebo vladivojštině. Bude další v češtině?
Bude, ale ne proto, aby mě znalo co nejvíce lidí u nás, ale protože mě čeština baví. Kdyby Bůh chtěl, ať zpívám anglicky, tak jsem se nenarodila v Čechách. Mám k tomu jazyku zodpovědnost, alespoň to tak v sobě cítím. Chápu, že chtějí všichni prorazit ven, protože Česko alternativní kultuře příliš nepřeje, ale když budeme všichni zpívat anglicky, tak to jako národ daleko nedotáhneme.
