Vojenští odstřelovači dostali lekci, pokořila je kráska z Berouna

Jitku Michalovou si není těžké představit na zahradě s kávou a pilníkem na nehty. Místo dámských dýchánků ale jezdí po střelnicích a má takové výsledky, které by jí mohli závidět i zkušení borci. Na mistrovských závodech, které se konaly 14. srpna v Olomouci, suverénně přestřílela i chlapíky z ozbrojených složek a mezi nimi i vojenské odstřelovače, a odvezla si zlatý pohár. Překvapila tak nejen své soupeře, ale i sama sebe.

Vaši soupeři museli být naštvaní, že je porazila ženská. Jak na vás reagovali?

Nadšení zrovna nebyli. Na některých byla vidět zlost a myslím si, že mi to nepřáli. Dotkla jsem se jejich ega. Ale našli se i tací, kteří mi sportovně přišli pogratulovat a mysleli to upřímně, a to mě moc potěšilo. Tenhle sport u nás moc žen nedělá, najdou se tady asi tak tři čtyři, které střílí. Nikdo proto nečekal, že nováček a ještě k tomu ženská vyhraje závody. Možná to bylo štěstí začátečníka, ale faktem je, že moje terče byly zasaženy nejlépe.

Jak takové závody probíhají?

Letos se sešlo asi pětadvacet účastníků a osm nás postoupilo do takzvaného superfinále. Střílí se na tři sta metrů vleže s oporou a puška je ještě vybavená pevnou podporou, které se říká bipod. Je to taková dvojnožka. Superfinále pak spočívá v tom, že střelec má ruce na zemi a během pětadvaceti vteřin musí nabít zbraň, namířit a vystřelit. Vždy vypadává účastník, který je v časovém limitu zásahem nejdále od středu terče, nebo ten, co nestihne vystřelit, ten odchází automaticky. Já osobně jsem vydržela až do konce a poslední můj zásah skončil osm milimetrů od středu terče. Vůbec jsem nečekala, že bych postoupila takhle daleko, a už vůbec ne, že bych vyhrála.

Jak jste se k tomuto pro ženy netypickému sportu dostala?

Ke střelbě mě asi před rokem přivedl loňský mistr republiky Jiří Abraham. Ten mě do toho tak trochu naverboval. Zpočátku jsem si nebyla jistá, jestli je tenhle sport zrovna pro mě, ale začala jsem mít výsledky a chytlo mě to. Když vám něco jde, stimuluje vás to a začne i bavit. Navíc si u toho člověk skvěle vyčistí hlavu, protože musí myslet jenom na správnou techniku a na cíl. Je to o tom najít klid, nastavit dobře puškohled podle vzdálenosti, odhadnout počasí, sledovat neustále vítr podle stromů kolem střelnice a pak už stačí zmáčknout spoušť. Nesmíte se bát výstřelu a zbraň jakkoliv strhávat, protože jinak nikdy nemůžete být přesní. V tomhle sportu je zkrátka důležitá koncentrace a dovednost přečíst vítr.

Co na to, že střílíte, říkají vaši rodiče?

Moje maminka byla hned od samého začátku střelbou naprosto nadšená, snad taky proto, že kdysi ona sama střílela a byla skutečně dobrá. Fandí mi a je ráda za každý můj úspěch. Vzpomenete si na první závod?
To bylo v Poříčanech, kde se střílí na sto padesát metrů. Jirka Abrham o nich tvrdí, že je to jeden z nejtěžších závodů, které se v Česku pořádají, protože se konají na policejní střelnici, kam nemá veřejnost přístup. Člověk tak nemůže natrénovat. Soutěž je ale perfektně připravená a atmosféra báječná. Nakonec jsem skončila na pátém místě, a to bylo velké překvapení. Nadchlo mě, že hned první závody stály za to a Jirka tvrdil, že mám talent, tak jsem u toho zůstala.

Jaké jsou u nás v republice podmínky pro trénování?

Mohlo by to být lepší. Třeba před soutěží v Poříčanech jsem trénovala na střelnici ve Velvarech na předem připravené terče, abych měla alespoň nějakou představu, jak to bude vypadat naostro. Ale jinak se na závody připravuju tak den dopředu až přímo na místě, když se střílí třeba v Olomouci. Není totiž ani kam chodit. Ve Zdicích je střelnice na padesát metrů, a to je krátká vzdálenost. Ještě jsme čekali, že u nás v republice bude zprovozněna střelnice v Mariánských Lázních na 400 metrů, ale nakonec ji neotevřeli. Oproti naší republice jsou jednoznačně výborné podmínky pro tento sport na Slovensku.

Jak je tento sport finančně náročný?

Celkem dost. Cena zbraně začíná zhruba na padesáti tisících a když by chtěl mít někdo lepší kousek, tak je to o zakázce v Americe, a to je už jiná cenová kategorie. V přepočtu na koruny zhruba od osmapadesáti do osmdesáti tisíc jen za zbraň. Čeká se na ni i jeden rok. Ale náročné to je také časově. Není to jen o střílení, ale i o výrobě a vývoji střeliva. V tomto směru věřím Jirkovi, dokáže vymáčknout z jakékoli zbraně opravdové maximum. Na závodech je navíc lepší být alespoň den dopředu, protože je nemožné ujet tři sta a více kilometrů a hned potom střílet.

Jak moc je střelba vhodná pro děti? Jsou na závodech i mladší účastníci?

Zbraně podle mě nejsou pro děti, v tom by se mnou kdekdo souhlasil. Nicméně, jak se ukázalo při letošní střelbě v Olomouci na lize mistrů, možné to je. Jeden z účastníků závodu byl dvanáctiletý chlapec, který střílel opravdu dobře, a nakonec si odvezl medaili za třetí místo.

Čekají vás teď nějaké další závody?

Už 11. září pojedu podruhé do Poříčan. O dva dny dříve jdu ke státnicím, takže když neuspěju, tak si alespoň vybiju vztek. To je na to ideální, i když na druhou stranu to člověka rozhodí, protože na závodech je určitě lepší koncentrace. Člověk nepotřebuje být nějak fyzicky zdatný, ale důležitá je práce s dechem a neuškodí se ani po ránu pěkně najíst.

A co plány do budoucna? Máte nějaký cíl?

Pokud to bude možné, pojedu střílet na Slovensko na jeden kilometr, a chci tam podat nejlepší výkon. V příštím roce se pokusím obhájit mistrovský pohár.