Vtipů v kostele se nebojím, říká farář

Půlnoční za mě letos vezme mladší kolega, říká nuselský kněz Jiří Kusý. Ale neodpočine si. O svátcích ho i tak čekají plné kostely.

Takového kněze jen tak někde nemají. Ve farní kanceláři plné lejster, obálek a fotek sedí muž, který nosíval uniformu výpravčího a zpíval role v nejslavnějších operách.

Nakonec ale Jiří Kusý vyrazil po docela jiných životních kolejích. Po revoluci se stal knězem a posledních čtrnáct let spravuje duše obyvatel Nuslí a dva kostely, které k jeho farnosti patří.

Ten, co je zasvěcený svatému Václavovi, stojí na náměstíčku za nuselskou radnicí. Už zdálky vypadá jako překreslený z vánoční pohlednice. Zdobí ho sníh a elektrická světýlka.

„Ale kostelní věž nasvítíme až o svátcích, to víte, je krize,“ vysvětluje s úměvem dnes dvaašedesátiletý farář Kusý. Přes všechna povolání, kterými v životě prošel, už odmalička tíhl k církvi. Chodil do kostela i na hodiny náboženství.

„Moje oblíbená dětská zábava byla hra na kněze. Babička s tetou musely klečet a čekat, než bude svaté přijímání. Sloužil jsem mši a pak jim dával do pusy klíče,“ vzpomíná Jiří Kusý.

Probuzení vtipem

Na vánočních mších má většinou plno. Chodí na ně totiž i lidé, které v božím chrámu běžně nepotkává.
„Nevadí mi to. Jsem rád, že je aspoň jednou do roka můžu oslovit,“ líčí farář.

Dobře ale ví, že „rekreačním“ věřícím musí kázání přece jen přizpůsobit. O Vánocích vodí lidé hodně dětí, proto při mši často oslovuje právě je.

Rád při kázáních improvizuje, nebojí se ani vtipů.

„Když řeknete vtip s elegancí, můžete si to dovolit i v kostele. Někteří věřící přijdou pozdě, a ještě mi při bohoslužbě usnou. Musím je nějak probrat,“ vypráví s nadsázkou farář Kusý.

Po maturitě se rodák ze středočeských Peček pokusil dostat na vysokou školu. Zkoušky udělal, ale mezi vybrané studenty se syn bývalého živnostníka nedostal.

Otcův švagr ho proto doporučil pro práci výpravčího. S plácačkou v ruce stál třeba na peroně v Kouřimi, sloužil i v rodných Pečkách. Později se milovník železnice dostal na ředitelství pražského metra.
Vedl ale i druhý život, který začal naplno žít v roce 1971.

„Začalo to krachem vážného vztahu s jednou dívkou. Půl roku po nevydařených zásnubách jsem u salesiánů začal tajně studovat teologii,“ popisuje Jiří Kusý.

O víkendech pak objížděl fary a byty, kde se konaly přednášky.

Rozbili mi hubu

I to byl jeden z důvodů, proč se o něj začala zajímat Státní bezpečnost. „Poprvé jsem se do pověstné ´kachlíkárny´ na Letné dostal poté, co jsem se na jednom zájezdu setkal s tetou a strýčkem v Curychu. Někdo mě tehdy udal. A ještě k tomu ta teologie,“ říká Kusý.

Šikana pokračovala dlouhými výslechy na služebně tajné policie v Bartolomějské ulici.Došlo dokonce i na bití. „Jednou si na mě večer počkali, když jsem měl namířeno do Týnského chrámu. Strašně mi tehdy rozbili hubu,“ vzpomíná kněz.

Seladon? Nic pro mě

Proti ostatním duchovním má Jiří Kusý velkou výhodu. Pěvecký talent. Když se při mších zpívá, zní kostelem jeho školený baryton.

V roce 1983 přijal angažmá jako operní sólista v plzeňském Divadle J. K. Tyla. Odehrál tam šestadvacet rolí, než se po revoluci rozhodl naplno věnovat církvi.

„Měl jsem problém s jedinou rolí, hrabětem Almavivou z Figarovy svatby. Nebyl jsem seladon, který by jen tak dokázal osahávat kolegyni na jevišti,“ vzpomíná s úsměvem Kusý.

V posledních letech už jeho hlas zpívá umírněnější party. Na tradiční půlnoční ale bude chybět.

„O Vánocích mě i tak čeká šest mší. Půlnoční za mě vezme kolega z Michle. Já půjdu radši spát,“ dodává kněz.