Hustá ranní mlha nad plzeňským pivovarem neslibovala vzduchoplavci Janu Smrčkovi klidný let. Na jeho konci z toho ale byly hned dva zápisy do české knihy rekordů.
„Ráno byla mlha, navíc zlobil hořák, nevypadala to, že vůbec vzletíme, natož na nějaký rekord,“ říká Smrčka. Když vystoupalo plavidlo nad mraky, mezi chuchvalci mlhy navíc jen občas vykoukla krajina, kterou potřebuje vzduchoplavec pro svou orientaci.
Moderní přístroje jako navigaci GPS Smrčka nepoužívá, drží se pravidla starých větroplachů, že přístroje zbytečně rozptylují pozornost.
„Řídím se kompasem, mapou, ale hlavně pohledem dolů. Za ty roky znám krajinu a její charakteristická místa. Let byl naplánován podle dálnice a řeky Berounky,“ vysvětluje Smrčka.
Kolem Karlštejna do Prahy
Špatnou viditelnost vynahradil plavci dobrý vítr, nad mlhou letěla vzducholoď „závratnou“ rychlostí.
Za padesát minut zdolala osmnáct kilometrů. Na západní vítr doletěla loď až do Zdic, tam se podařilo balon otočit a v závětří údolí Berounky kolem Karlštejna dorazit až do Prahy.
Cesta z Plzně měla šest mezipřistání, při nichž podpůrný tým, který vzducholoď doprovázel na zemi, doplňoval bomby s propanem a benzin.
„Celkem jsme na cestu do Prahy spotřebovali 320 kilo plynu a čtyřicet pět litrů benzinu,“ vysvětluje Smrčka. Propan spotřeboval hořák, který zahřívá vzduch, benzin potřebuje benzinový dvoutakt, jenž pohání vrtuli, umístěnou za gondolou plavidla.
Cesta závisí na dobrém větru
Poslední mezipřistání mělo plavidlo u Třebotova, pár kilometrů před Prahou. Sehraný tým balonářů předvedl, proč si zaslouží zápis do knihy rekordů. Na poli u hřbitova vzducholoď pomalu klesla.
A zatímco nejsilnější z týmu posloužil jako živá kotva, když držel vzducholoď za lana přichycená k její špičce, zbytek se postaral o výměnu bomb s propanem.
Bomby zaplnily v gondole i místo, kde při vyhlídkových letech obvykle sedí pasažér.
Před závěrečnou etapou se náhle změnil vítr a na posádku čekalo nemilé překvapení. V protivětru se vzducholoď do Prahy doslova doplazila.
Za tři čtvrtě hodiny uletěla pouhopouhých pět kilometrů. Ovšem ani to dobrodruhy nezastavilo. Poslední překážkou v cestě na závodiště ve velké Chuchli byl Radotínský most Pražského okruhu. I s tím si Jan Smrčka a jeho tým poradil, a tak stačilo jen přistát a další úspěch byl tu.
Přistání s řiditelnou vzducholodí je podle Smrčky o poznání snazší než s balonem. „Jednou jsem byl s balonem nucený přistát v lese, na mýtinu s mladým porostem, a pak jsme balon doslova vyřezávali,“ vzpomíná vzduchoplavec. Další z jeho kolegů zase při vyhlídkovém letu přistál mezi paneláky pražského sídliště.
Na závodišti už čekal doprovodný tým, který spočítal výsledek – devadesát sedm uletěných kilometrů a čas sedm hodin a deset minut. Nejrychlejší let, nejdelší vzdálenost. Dva nové české rekordy byly na světě. Podobnou cestu dosud nikdo neabsolvoval. Teď zbývalo jen sbalit vzducholoď do přívěsu. Operace zabrala pár minut a největší starostí balonářů nakonec bylo plášť vzducholodě co nejméně umazat od rozbahněného závodiště.
Let z minulého týdne byl už druhým pokusem. Ten první se konal loni 28. prosince, překazil ho zhruba na půli cesty špatný vítr. Od té doby Smrčka vyhlížel dobrý vítr.
Podobných řiditelných horkovzdušných vzducholodí je na světě dvacet tři, tahle je jediná v Česku. Plavidlo má ještě jeden unikát, učil se na něm létat i legendární dobrodruh Steve Fosset.
Životní sen? Cesta z Ameriky
Pořízení vzducholodě není levná záležitost. „Plášť stál zhruba padesát tisíc liber, gondola dalších třicet pět tisíc,“ vypočítává Smrčka. On sám létá v nejrůznějších balonech a vzducholodích už dvacet pět let.
„Každý let balonem nebo vzducholodí, je vždycky dobrodružství a vždycky to je krásné,“ vysvětluje. Létání podle něj není žádný adrenalin, ale čistá romantika, při které máte spoustu času na rozhlížení po krajině.
Přestože Smrčka zaznamenal při létání s balony řadu úspěchů, třeba jedenácté místo na mistrovství světa horkovzdušných vzducholodí nebo přelet kanálu La Manche, má ještě jeden velký sen. „Chtěl bych se dostat z Ameriky do Evropy,“ přiznává na závěr.
