Vzkřísil třetí nejvíce navštěvované kino v Česku. Ale vyčítají mu dluhy

Před devíti lety přišel Leoš Kučera do kina Centrál. Biograf, který stál před zavřením, přivedl k životu a udělal z něj vyhledávané kulturní centrum.

Královéhradecké Artkino Centrál už několik let patří mezi trojici nejnavštěvovanějších kamenných biografů v Čechách. Divákům nabízí premiéry, artové produkce, odpolední filmy pro důchodce, přímé přenosy ze světových operních domů nebo sportovních utkání. Před čtyřmi lety si jeho provozovatelé dokonce za svoji činnost odvezli z Paříže prestižní mezinárodní ocenění. Dnes však na další provoz kina chybí peníze. Společnost má dluhy a šéf Centrálu Leoš Kučera marně žádá od města jeden a půl milionu korun, který by všechno mohl změnit.

„Před naším příchodem stál město provoz kina dva a půl milionu korun ročně. My první rok od radnice nedostali nic, pak tři sta tisíc, pět set tisíc, teď jsme šestým rokem na nějakých 650 tisících korunách podpory. Kdyby nám město dalo jen polovinu peněz, které do Centrálu posílalo dříve, stačilo by nám to,” říká Kučera.

Jaký máte dluh?

Naše závazky jsou tři a půl milionu korun. Půl milionu dlužíme pražskému kinu Aero. Za něj jsme nakoupili vybavení v době začátků. Tuhle sumu splácíme po pěti tisících měsíčně a máme ji rozloženou ještě na deset let. Šest set tisíc jsme investovali jako spoluúčast do digitalizace kina. Protože nám chyběly peníze, vzali jsme si úvěr na techniku a splácíme ho. Asi dva miliony potřebujeme na provoz. Žádali jsme o grant na pokrytí ztráty jeden a půl milionu, po několika jednáních jsme místo něho prosili o bezúročnou půjčku, ani to neprošlo.

Vedení města ji podmiňovalo převedením vašeho majetku na něj. To jste odmítli.

Kdybychom to udělali, dopustili bychom se protiprávního kroku. Majetek je teď psán na nás a my ho nemůžeme jen tak někomu předat. Můžeme ho prodat a z peněz zaplatit dluhy. Každý krok jsme diskutovali s právníky.

Jaký tedy bude další osud kina?

Doufám že dobrý. Existují tři modely jak dál. První, že s nějakou podporou města budeme pokračovat do konce roku, kdy nám končí smlouva. Pak se uvidí. Druhý, že se domluvíme na termínu, kdy odejdeme, město si najde jiného zájemce, my mu prodáme náš majetek, zaplatíme dluhy, sbalíme se a on může hned pokračovat. To je důležité pro návaznost a kvůli téměř půlmilionovému příspěvku od EvropaCinemas. Třetí variantou je insolvence. Přiznávám, že jen nerad bych tu viděl úřadovat exekutory.

Nepřemýšlel jste o tom, že byste ke spolupráci přibral zkušenějšího manažera?

Dobrý manažer to nebude dělat zadarmo. Můj základní plat tady byl devatenáct tisíc korun. Chtěl bych vidět, kdo by to zvládl lépe. Investovali jsme, abychom zajistili budoucnost kina. Nákupy nové techniky nakonec stály víc, než jsme čekali. Ale Centrál dnes neřeší problém tří set ostatních biografů v republice, zda bude mít co hrát. Éra klasických filmů totiž končí. Ostatní nemají co promítat. V tomhle kontextu vypadá celá naše kauza směšně. Do technologií, které jsou dnes špičkové, se v minulosti dalo přes sedm milionů. Chodí sem nějakých pětašedesát tisíc diváků ročně, k tomu třicet tisíc lidí navštěvuje jiné akce, které tu pořádáme. S nadsázkou lze říct, že celé město přijde za rok do Centrálu.

Vaše kino patří mezi těmi klasickými k nejnavštěvovanějším v republice.

Dlouhodobě se držíme na třetím místě. Lépe jsou na tom jen Světozor a Lucerna v Praze.

Co je v dnešní době pro malá kina nejnáročnější?

Digitální technologie. Kdo ji nemá, nebude mít brzy co promítat. Přijde o všechny premiérové tituly.

Kdyby se vám podařilo smazat dluh, můžete pokračovat dál?

Po technologické stránce jsme zabezpečení na dlouhou dobu. Koupili jsme zařízení, které s nějakou drobnou obměnou může fungovat deset let. Ani budova nepotřebuje velkou rekonstrukci. Jediné, co nám může zlomit vaz, je, že neseženeme peníze na provoz.

Nemohli jste dluhy řešit dřív?

Trochu jsme asi zaspali. Bylo to částečně tím, že jsem se před půldruhým rokem rozhodl odejít do politiky. Tým, který tu zůstal, to měl těžké a nemohl to zvládnout. Navíc se naše problémy rozjely v nejhorší možné době, v době krize. Provozní dluh se s námi ale táhl od začátku. Investovali jsme a neměli takový příjem. Není pravda, že bychom s tím nic nedělali.

Asi to chtělo křičet víc.

Teď to vím. Ale bušit na dveře nebyl nikdy můj styl. Byla to chyba. Kdyby tu ale nebylo to srovnání. Od doby, co kino provozujeme, ušetřilo město třináct milionů.

Teď budete muset šetřit vy. Ono už není kde. Možná můžeme míň telefonovat.

Několik sim karet a vysoké účty za telefon, i nad tím se někteří vaši kritici pozastavovali.

Zaměstnáváme hodně externisty, potřebujeme s nimi komunikovat. Ten rádoby pochybný účet se pohyboval mezi sedmi až deseti tisíci. A jsou v něm i dva internety, které potřebujeme, protože hodně cestujeme.

Šest set tisíc za cesťáky, další kauza.

Všechno jsou to směšné útoky. Když tu částku rozpočítáme do jednotlivých roků, vychází to na třináct tisíc měsíčně. Vzhledem k tomu, že všude jezdíme soukromými auty, kde je cena za kilometr daná, nevidím v tom nic trestného. Ke všemu jsme podali vysvětlení. Bohužel se nikde neobjevilo. Prostě bylo třeba najít další problém, udělat kauzu, tak tu byla. Všechny ty údajné problémy mají dvě strany, které nikdo nechce vidět. Nikdo neřešil jiné audity s takovou důsledností, jako ten náš. Žádný jiný nebyl prezentován do takových podrobností. A že mnohdy šlo o větší peníze.

Napadá mě srovnání s vaším kolegou Janem Motyčkou, který v Pardubicích provozuje Letní kino. Také si udělal dobré jméno na biografu, také úspěšně kandidoval na radnici a pak i u něj přišel strmý pád.

Já zatím neseděl ve vazbě na Pankráci. A doufám, že ani nebudu. Je pravda, že ty začátky máme podobné. Spojuje nás to nadšení. On měl jen louku, povolení a nápad. Společně jsme během několika hodin udělali kino, které funguje.

Nechcete zkusit projekt letního kina i v Hradci?

Stylem jako v Pardubicích, že celé léto hrají zadarmo, asi ne. Ale umím si představit třeba týden projekcí v Šimkových sadech. Promítali jsme třeba už na Dnech Labe. Umíme to všude, kde je tma a elektrika.

Nelitujete svého vstupu do politiky?

Lituju jedině toho, že všechno, co se dělo kolem mě a politiky, se dotklo Centrálu. Že mu
to ublížilo. To si nikdy neodpustím. Jinak to byla obrovská zkušenost.

Žádné znechucení?

Můžu se na politiku dívat chvíli s odstupem, ale jsou principy, za které stojí bojovat.

Takže nevylučujete politický návrat?

Do pozice náměstka se určitě nevrátím.

A co krajské volby?

Chystáme projekt, který by měl kopírovat Doma v Hradci a který měl u lidí úspěch. Jde nám o stejné věci jako v komunální politice. Chceme si posvítit na pochybné smlouvy a dohody.

Můžete vyvrátit obvinění, že jste šel do politiky, abyste si narovnal dluh z Centrálu?

Jak bych to chtěl udělat? Veškeré výdaje do padesáti tisíc schvaluje jedenáct lidí v radě města. Co je dražší, musí odsouhlasit celé zastupitelstvo.

Ale jste při tom. Máte kontakty, můžete si vzájemně pomoci.

Já byl politický amatér. Takhle jsem vůbec neuvažoval. Navíc jsem neměl pocit, že by bylo potřeba něco rovnat. Situace nebyla tak vážná. Centrál, nesmí potkal stejný osud jako jazzový festival, kdy najednou přišla firma z Brna, že ho bude dělat lépe. Výsledek? Sebrala peníze, zmizela a město málem přišlo o úžasnou akci.

Co vás na promítání baví? Mohl jste to dávno zabalit a rozjet jiný projekt.

Je to složitější. V březnu je to devět let, kdy mi zavolal jeden kamarád, že z Centrálu má být knihovna. A přivedl mě na myšlenku rozjet tu filmový klub. Přebírali jsme kino s postsocialistickým nádechem a předělali ho podle svého. V sále jsem strávil bezpočet nocí. A dnes, když je mi nejhůř, jdu si do něj večer po představení sednout. Je tma a já tam vedu takový dialog s kinem. Je to moje mimino, silná záležitost, až trochu droga. Navíc lidé k nám stále chodí, to je důkaz, že naše snažení má cenu.

Má ale kino obecně budoucnost?

Na internetu se dají filmy stáhnout, a když si k tomu přidám moderní televize… Teprve velké plátno dá filmu rozměr. Navíc taková projekce je o sdílení. O setkání. Jde o určitý zážitek.

Vás ty pohyblivé obrázky úplně očarovaly.

Chtěl jsem vždycky fotit. Obraz mě fascinuje. Na jednom setkání mezi indiány jsem dokonce dostal jméno Ten, který mluví obrázky.

Nebojíte se, že teď vaše jméno bude „Ten, který přivedl Centrál na buben“?

Vím, že téhle nálepky se jen tak nezbavím. Možná jsem špatný manažer, ale pokud by bylo před devíti lety třeba najít jiného kaskadéra, který by do toho tehdy šel, těžko ho kdo sežene. Netoužím po funkcích a moci, chci pomoct dobré věci.

Jaký je váš nejoblíbenější film?

Vyrostl jsem na Indianu Jonesovi. Mám rád Harrisona Forda. Ještě na škole jsem hltal Krotitele duchů, viděl jsem je snad patnáctkrát. Teď si chodím ujíždět na U2 ve formátu 3D. Z českých kusů mě v poslední době jednoznačně nadchl svojí animací Alois Nebel.

Kde berete sílu k další práci?

U dětí. Teď jsem ve stadiu, že už mě všechny ty rány a pomluvy tolik nebolí. Když jsem byl před měsícem na zastupitelstvu pranýřován, že jsem to nejhorší, co kino potkalo, vnitřně mě to bolelo. Od té doby jsem si ale začal víc všímat jiných, věcí, těch skutečně důležitých.