Z dakarského deníku Dušana Randýska: Nechtěl jsem pustit řídítka | E15.cz

Z dakarského deníku Dušana Randýska: Nechtěl jsem pustit řídítka

Rally Dakar den po dni ze stupaček yamahy hranického jezdce Dušana Randýska.

Do třetice všeho dobrého, může si říct Dušan Randýsek. Když se na start Dakaru postavil v roce 2007 poprvé, zradila ho technika. Loni legendární etapový závod nedokončil kvůli zranění. Tentokrát dorazil hranický jezdec, hájící barvy KM Racing Teamu, konečně do cíle. Z poznámek, které si Randýsek pro Sedmičku psal do mobilu, jsme vyrobili deník.

1. ledna, Buenos Aires – Colón (celkem 317 km): Dnes se ještě nezávodilo. Dali jsme si jen 317 kilometrů po asfaltu do Colónu. Jednomu z Francouzů shořela motorka ještě v depu před startem. Údajně chytla od nějakého kabelu.

2. ledna, Colón – Córdoba (celkem 652 km, rychlostní zkouška 219 km): Můj dobrý kamarád Tomáš Tomeček z Kopřivnice se s tatrovkou vyboural. Jedu druhý v kategorii. Máme problémy s těžkou asistencí. Praskla jim zadní náprava, ale mechanici jsou super. (Randýsek je průběžně 55.)

3. ledna, Córdoba – La Rioja (celkem 626 km, RZ 294 km): Od rána pršelo a vydrželo to celou etapu. Podle místních se to tady děje snad jednou za sto let. Na blátě jsem marnej. Jel jsem kolem Pepy Macháčka. Šel přes řídítka a má poraněnou ruku. Pokaženou GPS mi měnili tři hodiny. Jdu spát v jednu, za tři hodiny vstávám. (60.)

4. ledna, La Rioja – Fiambalá (celkem 441 km, RZ 182 km): Poprvé jsme se dostali do písku. Je to navigačně i fyzicky náročné, ale to mi vyhovuje a mám navrch. Jeli jsme vyschlým řečištěm. Z břehů, snad osm metrů vysokých, fandili diváci. Připadal jsem si jako gladiátor v aréně. Pro zranění ramena odstupuje kolega a favorit Pepa Macháček. Jeho mechanik pomáhá ostatním. (40.)

5. ledna, Fiambalá – Copiapó (celkem 629 km, RZ 203 km): Přejíždíme do Chile. Vystoupali jsme do čtyř tisíc metrů. Špatně se dýchalo a byla hrozná zima. V táhlých stoupáních jsem si připadal, jako bych táhl vozík. Při sjezdu k moři se mi pokazila podtlaková benzinová pumpa. Musel jsem si benzin z nádrže stočit do camelbagu, ten jsem si připnul na hrudník a odtud spouštěl benzin do karburátoru. Celou proceduru jsem musel opakovat snad desetkrát. Promarnil jsem asi dvě hodiny. V Copiapu mi mechanik mění pumpu. Jsme na západním pobřeží světadílu. (36.)

6. ledna, Copiapó – Antofagasta (celkem 670 km, RZ 483 km): Auta, která startovala o dvě hodiny později, nás začínají dojíždět už po třech stech kilometrech. Ve zvířeném prachu od nějakého BMW jsem sjel z cesty a poslal motorku do dvoumetrové rokle přímo na čumák. Narazil jsem si zápěstí. Volal jsem helikoptéru pro čtyřkolkáře Martina Plechatého, který se vyboural kousek přede mnou. Vybavil jsem si svou loňskou nehodu. Smutné. (Průběžně 43.)

7. ledna, Antofagasta – Iquique (celkem 598 km, RZ 418 km): Podobná etapa jako předchozí den. Taková africká. Hodně písku. Při sjezdu do Iquique máme impozantní výhledy na Tichý oceán. Hory stoupají přímo z moře. Nádhera. (51.)

8. ledna, Iquique – Antofagasta (celkem 641 km, RZ 600 km): Na začátku jsem sbíral kolegu Ivana Jakeše se zlomeným nosem. Vůbec mě nevnímal. Prorazil jsem levou nádrž. V hlubokém písku jsou skryté kameny. Jedna z nejtěžších etap. (49.)

9. ledna, den volna v Antofagastě: Všichni jsou zblblí závoděním a vstávají už v pět ráno. Odlítal Ivan Jakeš. Odstoupil z devátého místa. Frajer. Hodně jsem dospával a spravoval motorku.

10. ledna, Antofagasta – Copiapó (celkem 568 km, RZ 472 km): Zase strašný mazec. Švédka Annie Seal poslala motorku do čtyřmetrové studny. Vytahoval ji vrtulník. Prorazil jsem pravou nádrž a k tankovačce dojel na výpary. Muselo mi to vyjít snad na metr. Před cílem ležela shořelá KTM 690. Bylo smutné vidět doutnajících třicet tisíc eur. V závěru etapy pěkné písky. Úleva. To mám natrénované z Tunisu. (48.)

11. ledna, Copiapó – La Serena (celkem 547 km, RZ 338 km): Kvůli mlze se nemohly zvednout vrtulníky, a tak nám etapu zkrátili. Startovali jsme po dvaceti v řadě přímo na kopec. Jako na motokrosu. Jelo se jen v písku a bylo to navigačně strašně obtížné. Nedalo se jet podle stop. Místní to tam rozjezdili. Na konci čekal otravný dlouhý přejezd. Zpíval jsem si písničky. Třeba Love Rescue Me od U2. (47.)

12. ledna, La Serena – Santiago (celkem 586 km, RZ 238 km): Ukrutná nuda. Nic se mi nevybavuje. Jen kameny a dlouhé pláně. (47.)

13. ledna, Santiago – San Juan (celkem 434 km, RZ 220 km): Z Chile se vracíme do Argentiny. Zase jsme byli vysoko a blbě se dýchalo. Jeli jsme strašně dlouho v řečištích s vodou, která stříkala do obličeje. Dost zle se zranil jeden Španěl. Najel na most, který ještě nebyl hotový. Vypadalo to špatně. Na pár minut jsem šel s rukou z plynu. (45.)

14. ledna, San Juan – San Rafael (celkem 796 km, RZ 476 km): Nejdelší trasa. Byla mi zima. Jeli jsme v potoku proti proudu. Měl jsem Ivanovu (Jakešovu) pláštěnku. Mám vodu v botách. To člověk na Dakaru nečeká. (44.)

15. ledna, San Rafael – Santa Rosa (celkem 725 km, RZ 368 km): Za normálních okolností to měla být jednoduchá etapa. Ale hned na začátku mi kámen prorazil kus bloku motoru. V největších dunách, kde jsem potřeboval výkon, mi vytekl olej. Motor se zadřel. Před sebou jsem měl ještě 550 kilometrů. Po hodině jsem motor trochu rozhýbal, ale nechtěl nastartovat. Fanoušci mi hodili lano za stupačku a se čtyřkolkou mě roztahovali. Na třetí pokus motor naskočil. To už mě táhli i s motorkou po zemi. Ale nechtěl jsem pustit řídítka, aby motor nezhasnul. Naštěstí si brzy všimli, že ležím, zastavili a pomohli mi na kola. Za dalších padesát kilometrů se motor zadřel znovu. Musel jsem ho rozdělat a znovu složit. Přitom jsem z něj vytáhl kus ozubeného kola z převodovky. Potřeboval jsem olej. Vycucnul jsem místní traktor a pokračoval. Do kempu jsem dorazil v jednu ráno. Hrábl jsem si na dno. Mechanici mi vyměnili motor. Přišel jsem tak o čtvrté místo v maratonské kategorii, protože takový zásah je v kategorii zakázaný. Ale chtěl jsem prostě dojet. (55.)

16. ledna, Santa Rosa – Buenos Aires (celkem 703 km, RZ 202 km): Rychlá etapa. Podle výsledku z předchozího dne jsem startoval poslední a pořád jsem žral prach při předjíždění. S novým motorem jsem letěl 140 km/h. Ani jsem si neuvědomil, že už je konec. Že jsem v cíli Dakaru, mi došlo až o pár hodin později. (Randýsek dojel do cíle jako 54. motorkář.)

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!