Stojím na střeše čtyřpatrového domu v ústecké Moskevské ulici a cítím slabo v kolenou. Nebýt zapřený jednou nohou o komín, tak nevím, jak dlouho bych se na šikmé střeše udržel.
Není to výsledek sázky. Rozhodl jsem se strávit část pracovního dne s kominíkem Eduardem Bretschneiderem. Podává mi vymeták s dvaadvacetimetrovým koženým lanem. Pouštím ho do komína. Rychle mizí v hlubině a já si uvědomuji, jak vysoko nad dvorkem jsem. Z té výšky připomíná rekvizitu železničních modelářů.
Kominické řemeslo zažívá renesanci. Od prvního ledna jsou revize komínů povinné. I na tom nejmenším, včetně vývodů plynových kotlů, musí kominík provést revizi alespoň jednou ročně.
„Já viděl vývody od karmy, kvůli kterým se lidi otrávili. Dvakrát za několik měsíců. A nevolali nás, vůbec jim to nepřišlo divný,“ popisuje Bretschneider. Řemeslo zdědil po otci, když ho nebavilo být hodinářem. Kominíkem je přes dvacet let.
Na první střeše
Pracovní den začíná na střeše prádelny Vydo. Přibližně šestimetrový komín k plynovému kotli potřebuje nové vložkování. „Podívej se, jak to zrezivělo,“ říká mi kominický mistr a ukazuje na zkorodovaný tubus, vyčuhující z komína v úrovni našich kolen. „Tohle je nízko. Musí to být minimálně metr nad úrovní střechy. A určitě je to tam roky zapasované a napadal tam nepořádek. Klidně to může bejt i ucpané. Celé to budeme muset vyndat a nasoukat tam novou vložku. Když to dobře půjde, je za pár hodin hotovo,“ vysvětluje.
Než jsme vyjeli k prádelně, museli jsme naložit auto materiálem a nářadím. Nebyl jsem moc platný, spíš jsem překážel. Nejvíc problémů jsem měl s přibližně šestimetrovou rolí smotané komínové vložky. Nakonec jsme ji odnesli ve dvou.
Po naložení pickupu, ozdobeného také svatým Floriánem, chceme odjet. Zastavuje nás ale majitel rodinného domku. Tomáš, celé jméno prozradit nechce, se ujišťuje, jestli revize spalinových cest jsou skutečně povinné. „Opravdu musíte kontrolovat všechny komíny?“ ujišťuje se u Bretschneidera. „Jo pane, je to povinné. Musíte mít revizní zprávu, jinak riskujete problémy s hasiči a pojišťovnou. A platí to i pro zahradní chatky,“ vysvětluje kominík. „To vám někdo zařídil dobrý kšeft,“ komentuje vysvětlení Tomáš a bere si vizitku.
Kominík Bretschneider chodí v černém. Protože má rád tradice, nechává si šít kominickou uniformu. Prozatím si vystačí s černými kalhotami, bundou z policejní výstroje a nezbytnou bílou čepicí. Svůj svršek i s čepicí mi půjčuje.
„Nestihl jsem ji vyprat, nevadí? Peru jednou týdně,“ podává mi oblečení. To, že čepice není sněhobílá, mi starosti na šikmé střeše opravdu nedělá. Opatrně našlapuji na zdrsnělou krytinu připomínající smirkový papír. Nikde žádný chodníček nebo záchytné lano, chodidla protestují proti nezvyklé námaze. „Choď pomalu, nespěchej. Já se držel za okap jen jednou,“ povzbuzuje mě.
Vymetání štětkou je podle něj parádní. „Mám rozhled, jsem na čistém vzduchu. Když nejsou inverze nebo když lidé netopí petkami. To poznám hned. A hodně se to rozmáhá. Z komínů je cítit, že mezi lidmi není moc peněz,“ vysvětluje Bretschneider na střeše.
Kominíci mají od prvního ledna opravdu napilno. „Komíny v Ústí jsem opravdu nepočítal,“ reaguje na moji otázku, kolik jich už prověřoval nebo čistil. Povídáme si na střeše, na kterou jsme se dostali po velmi vratkých skládacích štaflích.
Také už za sebou máme několik výletů po schodech. Kominíci musí být evidentně v dobré kondici. „No to určitě. Já chodím rád a ještě raději jezdím na kole. A schody mě taky udržují fit,“ přitákává Bretschneider.
Čtyřlístky jsou kýč
Mít otce kominíka je podle mistra do začátků neocenitelnou výhodou. „Hlavně byl na mě pyšný, že jsem se k němu přidal,“ vzpomíná na konec své hodinářské kariéry v osmdesátých letech.
Ale zácvik jednoduchý nebyl. „No, hodně se toho vypilo. Šichta začala v bufetu a nezůstalo jen u piv. Ale nepamatuju, že by někdo někdy spadl,“ vypráví.
Fotografie kominického mistra Bretschneidera staršího visí v prostorách, kde má nyní jeho syn pracovní zázemí. Ani nábytek není moderní. Psací stůl, skříně i sedačky nesou patinu první republiky. „Já to mám rád. A s kominictvím je to stejné. Jen mi reklamní agentury nesmějí dávat na firmu čtyřlístek. To s námi nemá nic společného,“ svěřuje Bretschneider.
Povinné kontroly spalinových cest jsou nutné alespoň jednou do roka. „To platí pro domky a byty. Restaurace, kde se vaří, by si nás měly objednávat za rok víckrát,“ komentuje Bretschneider nařízení vlády. Změna v předpisech přišla po třiceti letech.
Do kominické výbavy proto patří také úřední listiny. Revizní zprávy s sebou Bretschneider vozí na formuláři, který vyplňuje na místě. Buď s doporučením, co je třeba zajistit, nebo se seznamem závad a doporučením, jak je odstranit, aby komín nebo výdech plynového kotle sloužil správně.
„Je nás tu pár, hodně sem jezdí Tepličáci. Ale práci nám neberou, sami bychom to nestíhali,“ uzvavírá Bretschneider.
