Pro běžného Čecha by taková cesta byla noční můrou i v autě. Oldřich Kostka ji zvládl s koloběžkou. Rusko, Bělorusko, Polsko, Česká republika. Poznával různé světy a čistil si mysl.
Největším překvapením pro něj byly rozdíly mezi Ruskem a Běloruskem. Nikdy by prý nevěřil, jak otřesné podmínky panují v zemi, kterou kdysi poslouchala polovina Evropy.
„Dnešní Rusko je stát, kde jsou lidé buď neuvěřitelně bohatí nebo nesmírně chudí. Prakticky tam schází střední třída. Těch chudých je ohromná spousta a jejich výplaty jsou tak nízké, že nechápu, jak mohou přežít,“ popisuje.
V Rusku jel na koloběžce několik desítek kilometrů po dálnici. Tedy dálnici – přestože měla takové označení, scházela tu jakákoliv krajnice, kde by se mohl bezpečně pohybovat. A co hůř: šedesát kilometrů asfaltu se náhle v lese proměnilo v cestu s udusanou hlínou a kamením, která po dalších čtyřiceti kilometrech opět přecházela na asfalt.
„Zvláštní je i okolí silnic. Vypadá jako jedna velká skládka. Nikde není zaseto, nikde není zoráno, všude roste jen bolševník. Depresivní krajina,“ říká Oldřich Kostka.
I proto se pro něj stala hranice s Běloruskem branou do jiné reality. Všude bylo čisto, klid, na rozdíl od Ruska se tu cítil bezpečně. Těšil se, že uvidí obraz socialistického Československa. Toho se ale v zemi Alexandra Lukašenka, kterého svět vnímá jako posledního diktátora v Evropě, nedočkal.
„Ptal jsem se místních živnostníků, jak se jim žije. Říkali téměř shodně, že my Slované potřebujeme nad sebou nějakého cara, zkrátka přísnou ruku. Že příliš demokracie škodí,“ popisuje cestovatel.
Zemi prý opouštěl velice těžko. A to i proto, že ho odtud nechtěli pustit do Polska. Slyšel varování, že lidé nesmějí přejet hranici na kole, nesmějí ji přejít ani pěšky. Nechápal proč. Přijel na celnici a vyslechl si ortel: na koloběžce nikdo „čáru“ nepřejíždí. Důvod? Nemá SPZ. Podařilo se mu zastavit dodávku, která ho pár kilometrů převezla.
Muzeum mělo zavřeno
Jel bez doprovodu, přespával ve stanu v přírodě, jen jednou přenocoval v kempu. Na cestě měl dva záchytné body. Chtěl navštívit muzeum Jana Eskyma Welzla a pak Hanušovice u Olomouce, kde funguje koloběžkářská firma jeho jmenovce. Nic z toho ale nevyšlo. „Muzeum mělo zavřeno. A rodina Kostkových byla mimo obec,“ směje se.
Z dvaatřiceti dnů strávil Kostka na cestách necelých devětadvacet, tři a půl dne pršelo natolik, že nemohl opustit stan. Kam pojede příště, zatím neví. „Láká mě východ, je to úplně jiný svět, než na jaký jsme zvyklí v Čechách. Rád bych si projel třeba Moldávii, Ukrajinu nebo Kazachstán. Člověk má spoustu starostí a cesta na koloběžce mu výborně pročistí hlavu,“ dodává.
