S cestovní taškou plnou obstarožních kousků obcházela redaktorka Sedmičky obchody se starožitnostmi a bazary v Přerově. Nechtěla se ke starožitníkům nastěhovat, ale zjistit, za kolik by vykoupili starší věci, které našla na půdě. Nejvýhodnější ceny nabídli ve starožitnictví v Komenského ulici. Například za staré poškozené hodiny po prababičce by redaktorce Sedmičky dali v přerovských bazarech zhruba dvě stovky na ruku, ale majitel starožitností z Komenského ulice by vyplatil dva tisíce korun. Na zhruba tisícovku odhadl pak cenu hodin ředitel Muzea Komenského v Přerově Radim Himmler, který se starožitnými hodinami zabývá.
„Cena hodin se může pohybovat od pěti set do tří tisíc korun podle toho, jestli jsou hodiny funkční, v jakém stavu je jejich mechanismus, jestli má hodinový stroj přídavné mechanismy, jako například bití na zvonky, které by mohlo cenu zvýšit. Nejsem soudní znalec, ale podle stavu malby na číselníku bych cenu odhadoval kolem tisícovky,“ řekl Himmler. Dodal, že se jedná o zcela běžný typ nástěnných dřevěných hodin švarcvaldek z konce devatenáctého století, nazvaných podle lokality Schwarzwald v jihozápadním Německu, kde se tento typ začal vyrábět.
Odborníci na starobylé věci v přerovském starožitnictví v Komenského ulici a bazarech ve Škodově a Blahoslavově ulici nehodnotili pouze kuchyňské hodiny. Redaktorka Sedmičky si pro znalce připravila sedm zajímavých a zašlých věcí, aby zjistila, kde se lidem vyplatí cennosti odprodat. Na téměř stejné částce se ve všech třech prodejnách shodli v případě letité žehličky, ocenili ji v jednom případě na dvě stovky, ve dvou případech na tři sta korun.
Ze sedmi donesených věcí určil majitel starožitnictví v Komenského ulici Jaroslav Spilka cenu čtyř z nich. U zbylých tří cenností – Bible z roku 1802, poškozené grafiky od Oty Janečka a několika bankovek z první poloviny minulého století byl ochoten cenu zjistit do několika dní u specialistů. Do týdne měl jasno. Za soubor starých bankovek by vyplatil pětistovku a za Bibli kralickou, která je psaná švabachem, tisícovku. „Cenu bible snižuje to, že chybí první strana,“ komentuje nabídku Spilka. Ten za všechno zboží platí hned při výkupu, komisní prodej nevede.
Peníze na ruku by hned vyplatili za tři věci ze sedmi v obou bazarech. Ostatní kousky by vzali do komise. Tedy, peníze by redaktorce vyplatili až ve chvíli, kdy by se věci prodaly. „Někdy se komisní prodej vyplatí, můžete si odnést více peněz. Bankovky ale nesmějí být přeložené, pokrčené nebo poškozené,“ shodli se prodejci. Důležité je také výrobní číslo. „Bez katalogů se cena nedá určit. Příkladem je pětistovka z roku 1919. Je známo šestadvacet pravých pětistovek a jedenapadesát padělků. Pravá se prodává za částku přes milion korun, padělek za půl milionu,“ vysvětlil starožitník Spilka. Bohužel, pětistovka z roku 1919 v bankovkách, které redaktorka Sedmičky chtěla ocenit, nebyla.
Poklady z kontejnerů
Podle starožitníků už lidé moc kvalitních věcí doma nemají. „Starožitnosti dnes prodávají ti, kteří jsou ve finanční tísni, nebo když se zbavují pozůstalosti. Nakupují je pak ti, kteří mají peníze, právníci, podnikatelé. Momentálně frčí zbraně, zlaté šperky a obrazy,“ tvrdí Spilka. Najdou se ale i ti, kteří si starožitnosti pořídí jako dekoraci na chalupu. Zvláštní kategorii tvoří sběratelé všeho možného. „Teď se hodně sbírají pohlednice, odznaky, každý sběratel chce něco z toho svého oboru. V oblibě jsou v současné době předměty z druhé světové války, hlavně ty, které se týkají Adolfa Hitlera,“ upřesnil starožitník.
Odhadnout cenu věcí a vyznat se v historických kouscích není jednoduché. Bez různých katalogů a konzultace s odborníky se Jaroslav Spilka neobejde, i když má za sebou studium starožitnictví na Rudolfínské akademii v Praze. „Někdo přinese třeba pět věcí, když si u některé nejsem jistý cenou, snažím se dohodnout, ale už jsem ulítl. Koupil jsem třeba velmi kvalitní obraz za dvanáct tisíc a nakonec jsem ho prodal jen za deset tisíc. A to se v obrazech vyznám,“ říká Spilka.
Lidé mnohdy nevědí, že vlastní cennost a vyhodí ji do kontejneru. „V něm jsem jednou objevil pivní láhev ze zaniklého malého pivovaru, kterou jsem prodal sběrateli za třicet tisíc korun,“ vzpomněl starožitník. Podobná situace se opakovala u jedné paní. U ní narazil na cenný obraz akademického malíře. Majitelka o tom neměla ani potuchy a řekla, že několik obrazů už vyhodila. Naštěstí je z odpadků ještě vyhrabali.
„Radil bych, aby se lidé obrátili na kamenný obchod než na ty, kteří vykupují starožitnosti po vesnicích, protože ti je ošidí. Já každému rád zdarma poradím. Chci mít dobré jméno a snažím se nabídnout sedmdesát procent hodnoty věci,“ dodal starožitník. Jednou koupil obraz za dvacet tisíc, i když nevěděl, kdo je autorem. „Dlouho jsem pátral po malíři, a když jsem zjistil, že je od Rafaela Seneta a že je mnohem cennější, než jsem myslel, doplatil jsem majitelce padesát tisíc korun,“ dodává starožitník.
