Za prací vyrazili do zahraničí. Na jahody, za koni i hlídat děti | E15.cz

Za prací vyrazili do zahraničí. Na jahody, za koni i hlídat děti

Práce v zahraničí není pro každého. Ti, co to zkusili, nelitují. Vzpomínají na tvrdou práci i komické situace.

Rozhodli se zkusit žít v jiné zemi, poznat odlišnou kulturu, zvyky i řeč a trochu si tam přivydělat. Opavané Lukáš Mikulenka, Vladislava Stojková a Eva Kolmenová vyrazili do Anglie, Irska a Skotska. Začátky byly těžké, ale všichni tři na zkušenosti i zážitky ze zahraničí rádi vzpomínají.

S bolavými zády

Lukáš Mikulenka, student druhého ročníku Slezské univerzity se rozhodl pro brigádu v Anglii. Zakotvil na severu země, na okraji malého městečka Garforth. Práci mu zařídila agentura a nepřišlo jej to nijak draze. Díky zákonu o britských agenturách, které nesmí za zprostředkování práce inkasovat peníze, si zaplatil jen letenku a vzal si peníze na prvních čtrnáct dní.

„Původně jsem jel pouze na jeden měsíc. Nakonec se mi tam zalíbilo natolik, že jsem tam zůstal téměř čtvrt roku,“ říká Mikulenka.
Pracoval jako „picker“, tedy sběrač jahod na jahodové farmě. „Bydlel jsem v karavanu s kuchyňkou, koupelnou, obývákem. Na farmě nechyběla společenská místnost s kulečníky a automaty na pivo, pití a sladkosti,“ vzpomíná milovník skateboardingu i snowboardingu na zázemí v Británii.
Zboží je tam ve srovnání s Českem jiné a dražší, takže se musel nejprve zorientovat. „Měli jsme tam i polský obchod téměř se vším. Ale na větší nakupování bylo výhodnější zajít do Tesca. Což bylo asi dvacet minut pěšky,“ popisuje Mikulenka.
Na jahodových plantážích poznal další Čechy, ale také Poláky, Slováky, Bulhary, Rumuny i brigádníky z Lotyšska. „Hlavní náplní mé práce byl samotný sběr jahod, a když jich bylo málo, tak se dělaly různé jiné činnosti jako sázení jahod, pletí a rozšiřování farmy, která se během mé návštěvy stále rozrůstala. Pracovali jsme sedm hodin denně za šest liber na hodinu,“ líčí Mikulenka. Za přesčasy dostal tři libry navíc. Jako cizinec se potýkal s mírně povýšeným chováním ze strany Angličanů. „To se děje asi v každé zemi, co jsem tak poznal. Naštěstí umím dobře anglicky, takže jsem neměl problém se s kýmkoliv a na čemkoliv domluvit,“ objasňuje.
Sbírat jahody a pracovat na farmě by však už nechtěl. „V Anglii jsem byl poprvé. Sběr jahod byla zajímavá zkušenost, kterou všem doporučuji, ale já už bych se tam nevrátil,“ zamýšlí se Mikulenka.
Uždibování jahod během jejich sběru je sice příjemným osvěžením, ale sbírat brigádníci musí za každého počasí. Z neustálého předklonu podle Mikulenky pěkně bolí záda. Do zahraničí by se však Mikulenka chtěl ještě vrátit, jeho dalším cílem je práce v Americe.

Od dětí do kavárny

Čtyřiadvacetiletá Vladimíra Stojková půl roku neúspěšně hledala práci. Pak oslovila brněnskou pracovní agenturu. Miluje děti a toužila získat práci au-pair. Nabídli jí hned několik možností v Irsku. „Mohla jsem si sama vybrat, kam nastoupím. Zvolila jsme si rodinu Tuohů se třemi dětmi, roční a tříletou holčičkou a čtyřletým klukem. Vybrala jsem si je asi právě kvůli nízkému věku dětí,“ říká Stojková, která teď studuje stavební fakultu Vysoké školy báňské v Ostravě-Porubě. Své volby nelituje a s rodinou udržuje kontakt dodnes. „Byla jsem u nich půl roku, ale chtěla jsem se zlepšit v angličtině, která se s malými dětmi v určitém bodě zastaví a člověk se už nijak nezdokonalí. Od známé jsem se dozvěděla, že v kavárně Mochabeans hledají nové lidi, tak jsem tam zašla s životopisem, po týdnu prošla pohovorem a ještě ten den mě přijali,“ popisuje. V té době pracovala ještě jako chůva irských dětí a během dvou dnů volna v týdnu se zaučovala v restauraci.
„U rodiny jsem měla vlastní pokoj s příslušenstvím v rodinném domě obklopeném kozami, krávami a ovcemi. Pak jsem si s kamarádkou našla bydlení v kompletně zařízeném bytě s novým vybavením od talířů, postelí, skříní a úplně všeho, nedaleko města Oranmorre. Sem tam jsem ještě chodila hlídat děti, protože si mě moc oblíbily,“ říká.
V kavárně začínala jako servírka, ale později se dostala až na místo zástupkyně vedoucí. „Výplatu jsem dostávala každý týden a za dvě jsem si kompletně všechno poplatila a půlka mi ještě zbyla,“ objasňuje Stojková. To je podle ní v Česku nemyslitelné. „Nejdražší je tam lékařská péče, fitka, kadeřník a jiné aktivity pro volný čas. Potraviny, doprava i oblečení vychází stejně jako u nás. Takže se to vyplatilo,“ porovnává ceny.
Na Irech se jí líbí jejich pohodovost. „Vůbec se nestresují. Mají krásnou přírodu, kulturu a pohádkové hospůdky, jak je známe z televizních reklam. Milují plnoštíhlé ženy a alkohol,“ líčí Stojková.
Do Irska se pravidelně vrací, letos tam byla počtvrté a v létě chce jet zase. Natrvalo by tam ale zakotvit nechtěla, vadí jí tamní proměnlivé počasí. Na koně

Eva Kolmanová koně miluje už odmalička, a když uvažovala o práci v zahraničí, byla právě práce s koňmi podmínkou. Vyrazila do Skotska. „Pardubická agentura nám po zaplacení čtyř tisíc ihned nabídla práci s koňmi na odlehlé skotské farmě nedaleko Arbroathu. Za pět dní jsme s kamarádkou seděly v letadle,“ vzpomíná na svůj odjezd za neznámem Kolmanová. Ve Skotsku prožila sedm měsíců a čtyřikrát se stěhovala z místa na místo. „Nejkrásnější zážitky mám z práce v hotelu, který lidem nabízel projížďky na koních. Při druhé projížďce s klienty se splašil kůň. Žena, která mě zaučovala, jej musela odvést zpátky do stáje, a já tam zůstala s neznámými lidmi sama. Neznala jsem cestu zpátky, bloudila jsem s nimi dvě hodiny dokola,“ směje se svým začátkům.
Skoti jsou podle Kolmanové velmi vstřícní, koně úžasní a skotské snídaně obrovské. „Tam jsem se naučila pít čaj s mlékem, bylo to skvělé,“ říká Kolmanová. Za vydělané peníze vyrazila zase do zahraničí, tentokrát do Londýna.

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!