Za radnicí stáli lidé frontu na koninu | E15.cz

Za radnicí stáli lidé frontu na koninu

Chátrající domy, bufet na náměstí nebo fronty na koňský salám. Tak vypadal život v centru Tábora před listopadovou revolucí.

Jestli má nějaké místo v Táboře svého genia loci, tak je to Staré město. Z opravených domů lze dnes jen těžko hádat, že některým hrozilo před dvaceti lety zřícení nebo byly v havarijním stavu. Lidé se sem dřív moc nehrnuli a zůstávali spíše původní obyvatelé, takže v historickém centru Tábora žili zejména důchodci.

Centrum odrazovalo

Lidé si mohli před revolucí snadno koupit na Starém městě dům, ale raději to vzdali. Přednost dávali stavbě rodinného domku nebo bytu na sídlištích. „Ještě za socialismu jsem si mohl koupit barák ve Střelnické ulici za pětadvacet tisíc. Jenže to byla spíš ruina, takže jsem si to rozmyslel,“ říká Martin Čekal z Tábora, který teď trochu lituje, že si dům nakonec nekoupil. Nemohl tušit, že brzy přijde pád totality a barák bude mít časem daleko větší cenu. Stejně k nabídce přistupovali další mladí lidé, kteří přemýšleli o budoucím bydlení. Po Starém městě například chodili na exkurze vojáci základní služby. „Táborský kapitán Harašta, tehdy referent ideově výchovné práce, pro vojáky pořádal akce Poznej kraj, ve kterém sloužíš. Chodili si prohlížet i Staré město. Byli nadšení, kolik je tu domů ke koupi. Jenže když zjistili, že by se museli při úpravách podřídit památkářům, bydlení v centru si rozmysleli,“ vzpomíná Stanislav Zita z Husitského muzea. Snaha historické jádro Tábora zachránit se ale podle Zity nelíbila některým lidem, kteří bydleli na sídlištích. Byly to podle nich vyhozené peníze. Jejich rodiny se většinou do města přistěhovali odjinud, a tak jim chyběl citový vztah k Táboru a jeho tradici.

Stížnost v novinách

Strašidelně působily domy, ve kterých bydleli Romové. Jeden byl přímo pod náměstím. „Dříve bylo v Táboře i muzeum Novodobých dějin. Vchod do něj byl z Koželužské ulice. Pod ním žili Romové. Stalo se, že když šla delegace do muzea, z okna na ni někdo vylil vaničku plnou vody. Nakonec se dal do ulice vlnitý plech, aby Romové k muzeu nemohli,“ vzpomíná Zita.
Také připomíná zážitek, kdy šéfredaktor tehdejšího Palcátu otiskl dopis turisty, ve kterém si stěžuje, jak se Tábor chlubí, že je nositelem revolučních tradic i jeho husitskou historií. Některé domy na náměstí jsou prý nově opravené, ale stačí zajít za roh a ulice zarůstají bodláčím a kopřivami.
Domy v postranních ulicích podle Zity chátraly i proto, že v nich dožívali starší lidé a ti neměli sílu je opravit.

Náměstí jako vizitka

Podle dobových fotografií působilo Žižkovo náměstí podobně jako dnes. I když třeba Živnův dům (dnešní hotel Nautilus), byl doslova na spadnutí. Život na náměstí se ale v lecčems lišil. Tam, kde je dnes restaurace Havana, vedli Sosnovcovi řeznictví, a U Lva, kde se roznáší pizza, byl klasický lidový bufet. „K dostání bylo jen lahvové pivo, vařila se tam dršťková polévka a jedlo u umakartových stolů,“ dodává Zita a připouští, že i takový podnik měl svou neopakovatelnou atmosféru.
Nechyběly ani dlouhé fronty, klasický úkaz doby. Za radnicí ji lidé stáli na koninu. „Otvírali až od tří hodin a už od jedenácti tam čekali lidi. U domu pokaždé seděla babička, měla kolem sebe přes patnáct zrzavých koček a klábosila s ostatními,“ vybavuje si Zita i jednu z táborských postaviček.

Záchrana historie

I když některé domy na Starém městě vypadaly, že se každou chvíli sesunou, mohla být situace horší. „V roce 1969 vznikla v Táboře organizace, která měla za úkol záchránit Staré město. Důkazem neutěšeného stavu bylo, že se dokonce tři domy samy zřítily. Kdyby téhle organizace nebylo, nastaly by nenávratné škody,“ říká Otakar Jankovec, který záchranu centra řídil.

 

Hlavní zprávy

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!