V kabině sanity nebo v kokpitu letícího vrtulníku tráví většinu své pracovní doby devětadvacetiletá Markéta Hejduková. Jezdí na Liberecku jako členka posádky Rychlé záchranné pomoci nebo vylétá na pomoc lidem v týmu letecké záchranné služby.
„Hlavně teď v létě nejvíc vyjíždíme k případům zraněných cyklistů nebo motorkářů. Není to jednoduché, ale člověk si zvykne,“ říká mladá paramedička.
Školní praxe rozhodla
Ke svému povolání se rozhodla už ve škole. Nikdo z rodiny před tím ve zdravotnictví nepracoval, obor ji zaujal. Vybrala si studium oboru sestra pro intenzivní péči. „Ve škole jsme chodili na praxe do nemocnic, i třeba k zdravotnické službě. Právě tam se mi líbilo nejvíc a práce záchranáře mě bavila, proto jsem si ji zvolila jako svou budoucí profesi,“ vysvětlila Hejduková.
Hned po studiích nastoupila ke zdravotnické záchranné službě. „Nejdřív jsem musela pracovat v zácviku a měla jsem praxi se zkušenějším kolegou, který mi všechno ukázal a učil mě. Pak jsem teprve mohla začít pracovat sama,“ vysvětluje Hejduková.
Jedním z prvních nejsilnějších zážitků byl pro ni výjezd k člověku, který spadl z výšky. „Ačkoliv zranění vypadala hodně špatně, podařilo se jej nakonec zachránit. To částečně nepříjemný zážitek smazalo a moc mě to potěšilo. Pamatuji si to dodnes,“ říká paramedička.
Markéta Hejduková se ve své práci setkává s různorodými zraněními i potížemi.Vyráží na pomoc lidem s infarktem, dušností nebo bezvědomím. V létě spolu s kolegy pomáhá nejvíc cyklistům nebo zraněným v dopravních nehodách, v zimě řeší záchranáři nejčastěji úrazy lyžařů. „Nejhůř dopadají ti, kteří jezdí bez helmy. Ti nejvíc končí s těžkými otřesy mozku. Když přijedeme k takhle zraněnému člověku, je zmatený, má poruchy vědomí,“ popisuje Hejduková. „Hlavně se snažíme, aby neupadl do bezvědomí, ne vždycky se to ale povede. Důležité je pak u něj zachovat životní funkce,“ objasňuje záchranářka.
„Setkáváme se i s nepříjemnými zážitky. Vidíme hodně ošklivých úrazů, od zlomenin, přes krvácející rány až po otřesy mozků,“ vyjmenovává zdravotnice. Zážitky podle ní zůstávají ve všech záchranářích a vrací se hlavně, když práce skončí.
Někdo jezdí na kole
„Každý se s tím vyrovnáváme po svém. Někteří kolegové se odreagují jízdou na kole, jiný rád chodí po horách. Já si nejraději promluvím o zážitku s lidmi z práce. Porozumí tomu, co říkám. Tím, že se vypovídám, ze sebe nepříjemné pocity dostanu pryč,“ vysvětluje paramedička.
Ona i její kolegové osudy některých pacientů sledují i dál, po předání do nemocnic. „Ptáme se, jak to dopadlo, co jim vlastně bylo,“ objasňuje Hejduková.
O kuriozity není nouze
Záchranáři se při své práci občas dostávají do kuriozních až legračních situací.
„Nedávno jsme u jedné kuriozity byli. Když se nedávno bouralo staré Tesco, volali nám, že tam viděli sebevraha,“ líčí záchranářka. „Když jsme přijeli, objevili jsme tam mladíka, který prý zkoušel moderní sport parkour a skákal z výšek. Rozhodně neměl v úmyslu se zabít,“ dodává.
Případ se šťastným koncem dokonce přinesl zdravotníkům i nové poznání. „Po příjezdu na základnu jsme si hledali na internetu, co že je to vlastně ten parkour,“ přiznala Hejduková.
Vzlétají do pěti minut
V létě startuje vrtulník záchranářů na pomoc i osmkrát za den. K případu vyráží posádka během krátké chvíle.
„Dispečink nahlásí případ. Svolám posádku, do tří minut pilot spouští motor vrtulníku a do pěti minut vzlétáme,“ upřesňuje zdravotnice.
Po cestě paramedička chystá infuze a všechny pomůcky, které bude za pár okamžiků potřebovat. Vrtulník letí podle údajů od dispečinku, ale pilot zároveň hledá místo zásahu pod sebou na zemi. Často leteckým záchranářům napoví místo modře blikající majáky pozemní posádky Rychlé zdravotnické služby, která vyjíždí k případu souběžně s vrtulníkem.
„Pak už přistáváme třeba na poli u silnice, kde je nehoda,“ přibližuje paramedička. Ta pak bere na záda batoh s vybavením potřebným na pomoc zraněnému, chystá nosítka a matraci pro pacienta.
Zraněnému člověku pak spolu s kolegy poskytuje první pomoc. O tom, zda pacienty do nemocnice převeze vrtulník nebo sanita, pak ale rozhodne lékař.
