„Záchranná služba výjezd, celá posádka,“ ozve se hlas z vysílačky na kombinéze lékaře písecké Zdravotní záchranné služby Michala Přibáňa. Patří ženě z dispečinku.
Je sobota, 26. března, čtvrt na dvě odpoledne.
Pětačtyřicetiletý muž ze Smrkovic cítí pálivou bolest ve středu hrudníku, vystřelující do zad a levé ruky. Nepatrně hůř se mu dýchá. Společně s posádkou záchranářů k němu vyjíždí také redaktorka Sedmičky.
Vůz s blikajícími majáky a houkačkou se proplétá píseckými ulicemi téměř osmdesátikilometrovou rychlostí celkem bez problémů. Auta, kterých je díky víkendu na silnici pomálu, se uhybají v obou směrech. U sídliště Jih dokonce vjíždí favorit, který jede před sanitkou, na chodník.
„Musím předvídat, co můžou ostatní udělat. Někdy se stane, že auto přede mnou ve snaze umožnit mi průjezd prudce zabrzdí. Jiní se mnou chtějí závodit. Stále ale převažují ti, kteří mě pustí,“ říká řidič Vlastimil Keclík.
Někdy nemají pro blikající vůz pochopení ani chodci. „Stalo se mi, že na mě hrozila babička holí z chodníku, když jsem jí nedal přednost na přechodu,“ usmívá se Keclík. Dodává, že v týdnu je situace na silnicích horší kvůli většímu provozu.
Cesta i tak připomíná spíš horskou dráhu, kde nechybí adrenalin. Za tři minuty už lékař míří k muži, který volal. Ten čeká venku.
Po základním vyšetření v sanitě a natočení EKG má lékař podezření na akutní infarkt myokardu. Pacient dostává tři injekce a vracíme se zpět do písecké nemocnice. Cestou lékař podává vysílačkou údaje o stavu muže dispečerce.
V nemocnici diagnózu Michala Přibáňa lékaři potvrzují. Během dvaceti minut volá dispečerka vrtulník letecké záchranné služby v Budějovicích. Do dvanácti minut dosedá na heliportu za píseckou nemocnicí a odlétá s pacientem k dalšímu ošetření do budějovické nemocnice.
Vracíme se na základnu Zdravotní záchranné služby. Během klidu, o kterém nikdy lidé ze záchranky neví, jak dlouho potrvá, vypráví lékař Michal Přibáň o své práci, kterou dělá už přes devatenáct let.
Hlavní rozdíl mezi lékařem v nemocnici a lékařem u záchranky je v tom, že ten druhý se musí umět rychle rozhodnout sám. „V nemocnici máte k dispozici rentgen, můžete stav pacienta konzultovat s kolegy, prostě máte větší možnosti. Ale v terénu se musíte spolehnout sám na sebe. A umět si své kroky obhájit. Nejen před okolím, ale i sám před sebou. Pro lékaře není záchranka tolik atraktivní. Také proto, že jde o práci venku. Musíte dělat kolikrát v dešti, mrazu. Mně se ta práce ale líbí,“ vysvětluje.
Jednu ženu rodil dvakrát - doma i v sanitce
Za léta u záchranky zachraňoval nespočet životů. A také novým životům na svět pomáhal. „Porod jsem zažil čtyřikrát. Dvakrát doma, dvakrát v sanitě. Kuriozitou bylo, že jednu ženu jsem z toho rodil dvakrát. Doma i cestou do nemocnice,“ vzpomíná lékař.
Bohužel zažívá při své práci i mnohem smutnější okamžiky. Třeba když náhodně potkal na chodbě nemocnice dvakrát v jednom dnu mladíka a odpoledne vyjížděl k sebevraždě. Šlo o stejného muže.
Nejčastěji vyjíždí k infarktům, mrtvicím, dušnosti nebo kolapsům. Zhruba třicet zbylých procent tvoří úrazy a nehody. „Samozřejmě to myslím v uvozovkách, ale raději, i když opravdu obrazně řečeno, mám nehody. Protože na člověku vidíte, co mu je. Kde je zraněný. Mnohem horší jsou případy, kdy mají pacienti poruchy dýchání nebo problémy se srdcem. To vidět není,“ míní.
Zažil i zbytečné výjezdy. Třeba když někdo nahlásil vážnou nehodu na silnici na Mirovice. Naprosto věrohodně navíc popsal situaci s tím, že jeden člověk zůstal zaklíněný ve voze. „Projížděli jsme tenkrát křížem krážem všechny silnice na Mirovice, jezdili i policisté. Nikde žádná nehoda nebyla,“ vypráví Přibáň. Podobné legrácky pak ale někoho můžou stát na jiném místě život.
Další kapitolou jsou agresivní opilci. I s těmi se lékaři při výjezdech setkávají. „Zažil jsem jich hodně, ale nikdy jsem se nedostal do konfliktu, kdy by mě někdo napadl. V tomto směru je skvělá spolupráce s policií, kterou v podobném případě voláme a přijíždí hned. Lékař není od toho, aby se pral, ale léčil,“ myslí si Přibáň. Byl by pro, aby měli lékaři statut veřejného činitele a agresoři byli v případě útoku potrestaní.
Během chvíle vyrážíme na druhý výjezd. Třináct minut před čtvrtou hodinou se totiž vysílačka ozývá znovu. Mladý muž hlásí na dispečink, že na Kollárově ulici se sesunul starší kolemjdoucí na zem a nekomunikuje.
„Předtím, než upadl, už šel vrávoravou chůzí. Dýchá, ale nemluví a nejde ho probrat,“ hlásí záchranářům muž, který zavolal pomoc.
Pacient reaguje pouze na bolestivé podněty. Má nízkou hladinu glykemie, proto mu lékař podává dávku glukózy. Už během transportu se důchodce probírá. Přiznává, že si píchl inzulín, ale nestihl se najíst. Upadl do hypoglykemického šoku. Přibáň informuje o jeho stavu dispečink a po zaléčení převáží nemocného ke kontrole na interní oddělení.
Právě dispečink je součástí záchranné služby. Zdravotní sestra, dispečerka, zhodnotí při volání o pomoc stav i jeho řešení, rozhodne, kdo pojede, nebo dá volajícím instrukce, jak nemocnému pomoci.
Na počítači vidí, kde se právě pohybují sanitky. Vysílačkou pak podá hlášení posádce o výjezdu. K pacientovi vyráží ta, která je volná. Písecká záchranka má tři výjezdová stanoviště. Kromě Písku ještě Milevsko, kde je posádka i s lékařem, a Čimelice. Tam je posádka bez lékaře. Všechny řídí písecká dispečerka. Celý kraj pak centrální dispečink. Když je třeba, přilétá na pomoc i vrtulník z Budějovic.
V týdnu jezdí velká sanita bez lékaře. Ten dorazí v případě potřeby osobním autem.
„Veřejnost to vidí tak, že se na záchrance plýtvá penězi, protože pan doktor má své auto a řidiče, který ho vozí. Tak to ale není. Řidič je nelékařský středně zdravotnický pracovník, člověk, který je schopný léčit se mnou. V malém autě jezdím, protože mám k tomu tři sanity, ve kterých tvoří posádku středně zdravotnický pracovník a řidič. Já musím přejet v případě potřeby z jednoho místa na druhé, proto to auto mám. Je to víc práce pro mě, ne tak, že mi přidělil někdo auto s řidičem,“ vysvětluje Přibáň.
Do sedmé hodiny večer je na záchrance klid. „Naše práce je nárazová. V jednu chvíli se nic neděje a pak nevíme, kam dřív. Třeba za celý páteční den jsme měli dvanáct výjezdů,“ popisuje lékař.
Jeho slova potvrzuje fakt, že ve chvíli, kdy opouštím brány nemocnice, se za mnou ozve houkání. Zdravotníci znovu vyjíždí zachraňovat život.
