Gynekologická příhoda, sídliště Máj. Hlas z dispečinku jihočeské záchranné služby v Budějovicích zachrastí z vysílačky upevněné na boku ženy v červené kombinéze. Je úterý 15. března a v 8.30 vyrážíme na jízdu, kterou člověk s třicet let starým řidičákem těžko stráví.
Ucpané křižovatky projíždíme na červenou, ulice téměř stovkou. Některá problematická místa v protisměru.
Po výjezdu ze základny v ulici Boženy Němcové přichází první stres na křižovatce s Mánesovkou, která je většinou ucpaná. Řidič podruhé v krátké době zapíná houkačku a vjíždí do uzlu. Před námi na poslední chvíli projede náklaďák s návěsem, většina osobních aut ustrnula. Místo pro průjezd je volné jen v protisměru. Následují semafory u odbočky ke Kauflandu a na Husovu ulici. V zatáčce tlačí spolujezdce odstředivá síla do dveří.
Menší problém na křižovatce Milady Horákové. Trolejbus jedoucí po ulici Antonína Barcala před námi nezastavuje, ačkoliv jeho šofér zvedá ruku na znamení, že sanitku vidí.
„S trolejbusem se nemůžu přetlačovat. Když zabrzdí, lidi mu popadají,“ vysvětluje klidně řidič sanitky Lukáš Klor.
Při vjezdu do ulice na sídlišti musí před námi couvat modrý favorit. Silnice je pro dvě auta úzká. Naštěstí má za sebou prostor.
Nejvíc úrazů je po výplatách
Podle Klora je tu nejhorší večer. Počet zaparkovaných aut se zdvojnásobí. K pacientům se pak musí sanitka prodírat po chodníku. Také v době, kdy obyvatelé sídliště dostávají výplaty nebo dávky. To je zase nejvíc úrazů a kolapsů. Spěchat ale muž za volantem musí, i když při jím zaviněné nehodě přijde o řidičák.
Před domem jsme za necelých sedm minut. Čas na hodinkách překvapí rychlostí. Takový pocit si užívá v sanitce každý laik. Minuty jsou tu najednou neskutečně dlouhé. Kupodivu stejnou dobu na projetí čtyř kilometrů udává plánovač jízdy na internetu. Jeho tvůrci zřejmě trasu projeli v sanitce. Před cestou do nemocnice záchranáři hlásí ambulanci, aby připravila křeslo pro pacientku. Vysílačka u palubní desky mezitím oznamuje další zásahy, kam vyjíždějí kolegové ze služby. Neurotické stavy muže na sídlišti Vltava, v Jabloňové ulici na Rudolfově si poranila hlavu starší paní, v Otavské ulici ráno upadl šestačtyřicetiletý muž. Nejdřív byl v pohodě, náhle se jeho stav začal horšit.
Před devátou jsme v nemocnici. Ještě na hlavní zastavuje sanitka u přechodu. Čekáme, než přejde stará paní o hůlce. Podle Klora není dobré ji popohánět. Mohla by upadnout.
Za půl hodiny vyrážíme na podobnou trasu podruhé. Na sídlišti Vltava se zranila cestující v linkovém autobuse jedoucím ze Strakonic do Českých Budějovic. Jeho řidič zabrzdil za autem, které prudce zastavilo před přechodem u Vodňanské ulice. „Hlava se mi netočí. Bude to v pořádku,“ opakuje asi šedesátiletá paní, kterou podpírá lékař.
Narazila si hrudník o madlo sedačky před sebou. Na místě je už také sanitka z výjezdového stanoviště na Vltavě a policie. Žena končí na chirurgii. V takovém případě je dobré celkové vyšetření.
Ústředím záchranky je operační středisko v ulici Boženy Němcové. Pět zdravotníků tu slouží dvanáctihodinové směny. Tři přijímají hovory na telefonu, další dvě ženy koordinují zásahy. Podle potřeby se radí, jakou posádku na místo poslat. Domlouvají se, jak bude vypadat akce v cílové stanici, kterou bývá nemocnice. Na monitorech vidí pohybující se body. Sanitky, jež právě operují v terénu.
Lidé volají sanitku i k banálnímu říznutí
Podle staniční sestry Petry Minaříkové sledují celý Jihočeský kraj. Od loňského září ovládá dispečink Budějovicko i Písecko. Od listopadu Prachaticko. Od letošního března přibylo Strakonicko a ke konci roku to bude ještě Táborsko. Krajských dispečerů pak bude šest. V místnosti je kupodivu ticho. Přerušované hlášením z telefonů, které slyší všichni. „V pozoru a soustředění tu musíme být celou směnu. Hodil by se nám automat na vodu,“ vysvětluje šeptem Jana Borovková, která pracuje na záchrance šestnáct let.
Za tu dobu prožila hodně. Třeba oznámení o úrazech, které se nakonec ukázaly jako banální říznutí. Prudké bolesti zad, kdy po převozu pacient pohodově odešel domů bez ošetření. I lidi s infarktem, kteří jim sami zatelefonují o pomoc až po několika hodinách. Jak ale poznat na dálku, že volající je, nebo není opravdu v nouzi? „Někdy musíme komunikovat s člověkem, který nás volá třeba k těžkému úrazu. Radíme mu, jak dávat první pomoc,“ říká žena v křesle před monitorem.
Je 10.20 a dispečink se spojuje s vrtulníkem jihlavské záchranky, která pomáhá u úrazu dvouletého dítěte u Božejova na Pelhřimovsku. Chlapeček je v bezvědomí, zavalila ho v lese kláda. „Brněnská klinika má asi plno, chtějí převoz do Budějovic,“ říká druhá z koordinátorek Jarmila Köszegy.
Čas se zase vleče, posádka z vrtulníku se nehlásí. Dispečerky mezitím upozorňují na příjem místní heliport a lékaře z traumatologického centra. „Stále ho oživují,“ vysvětluje po patnácti minutách zdržení žena u telefonu. Po další čtvrthodině akci odvolává. Vrtulník nepřiletí. Na všech se usadil smutek. Ani sebedelší praxe na záchrance ho nezakryje.
„Stane se, že mi za službu zemřou tři pacienti. A nemám čas se z toho ani vzpamatovat. Ve Spojených státech dostane po takovém výjezdu záchranář volno na odpočinek. Já si mohu dát akorát kávu nebo nealkoholické pivo,“ poznamenává lékař záchranky Lumír Mraček. Slouží v Budějovicích pětatřicet let.
Přes poledne je na záchrance krátký klid. Popíjí se káva pod pergolou na dvoře. Vedle sanitek. Odpoledne vyjíždíme do bytového domu u Kauflandu k neurotickému stavu mladíka. Jeho hysterie skončila kolapsem kvůli deficitu kysličníku uhličitého v organismu. Běžný případ. Jako první pomoc radí zdravotníci vydechovat vzduch do igelitového sáčku a nadechovat se z něho.
Sedm hodin ze směny uplynulo. Zbyla zkušenost, že zachraňování má docela jiný pojem o čase. Některé ustálené hodnoty jsou zde relativní.
