Když se před sedmnácti lety přišla ucházet o jakoukoliv práci v občanském sdružení Svítání, čekal ji šok. Po osmihodinovém pohovoru jí rodiče, členové Svítání, řekli, že ji chtějí za ředitelku. Nikdo netušil, jak správná je to volba. Pod vedením Miluše Horské se začínající škola proměnila v reprezentativní evropskou instituci.
Nevěřili jim
„Tenkrát jsem byla učitelka studující speciální pedagogiku. Měla jsem praxi z vyrovnávacích tříd. Líbilo se mi, že rodiče, kteří založili Svítání, věděli, co chtějí. Postavili se socialistickému trendu schovat těžce postižené dítě do ústavu hluboko v lesích. Stáli o to, mít své děti doma,“ vzpomíná Miluše Horská.
V roce 1992 se v nové škole objevilo sedmadvacet dětí s kombinovaným postižením a devítičlenný personál. Jejich představa byla, že ráno děti sveze školní autobus. Přes den si dítě odbude ve škole školní, zdravotní, sociální a sportovní aktivity a pak se vrátí domů.
„Nebylo to jednoduché, spousta lidí mi řekla, že když na to nemáme peníze, ať se do toho nepouštíme. Objížděli jsme republiku, mluvili s odborníky a sháněli informace. Hodně nám pomohla psycholožka Lidmila Pekařová. Byla pro nás odbornou záštitou, že to půjde. Pro ni byl zase argument naše chuť světu dokázat, že na to máme,“ říká Horská.
Základní škola a Praktická škola Svítání má kapacitu 150 dětí. Začali s pár třídami za městem. Dnes sídlí v moderním domě za dvaapadesát milionů. Vyšvihli se na evropskou úroveň a cizinci jezdí sbírat do Pardubic zkušenosti, jak na to. „Pořád je kam jít dál. Chceme, aby naše děti našly své uplatnění na trhu práce a nebyly doma. Hledáme ty správné cesty,“ pokračuje Miluše Horská.
Být, či nebýt
Několikrát stálo Svítání před otázkou, jestli to nebude muset kvůli nedostatku peněz zabalit.
„I dnes řešíme peníze. Stále máme na začátku roku nevyrovnaný rozpočet. Bohužel jsou v legislativě nastavené parametry tak, že sociální podnikání je tvrdý byznys se vším všudy. Jsme bití i na tom, že nejsme státní, ale soukromá škola,“ dodává ředitelka Svítání.
Dnes v Pardubicích všichni ví, co je škola Svítání. Děti se objevují na veřejnosti, dokážou důstojně předvést, co se naučily.
„Nechceme být za chudáky, kteří někam chodí a prosí. Dokážeme nabídnout něco, co má svou cenu,“ zdůrazňuje Miluše Horská. Její žáci se objevují na řadě kulturních akcí a bez zábran ukazují, co umí.
Láska je výrobní nástroj
Práce ve Svítání je vzájemné obohacování. Kdo si myslí, že přišel handicapované spasit, narazí. Nepřináší žádnou oběť. Naopak.
„Postižení nám dávají silnou citovou vazbu, tolik lásky, co se nám třeba ani ve vlastní rodině nepodaří vybudovat za celý život. Když s tím umíte pracovat, máte to všechno zadarmo. Láska je náš výrobní nástroj,“ dodává Horská.
V anketě Sedmičky hlasovala i Miluše Horská. Ze seznamu vyzdvihla osobnost architekta Miroslava Řepy. Váží si dlouholetého ředitele Východočeského muzea Františka Šebka. Uznává světoznámého Dominika Haška a hlas by dala Jarmile Stibicové, která je pro ni symbolem odvahy v minulém režimu.
„Je to pro mě velká čest být v takové společnosti,“ říká s rozpaky vítězka ankety o největší osobnost města Miluše Horská.
