Trampové vždy nekompromisně odmítali jakoukoliv organizaci a podřízenost. Totalitní režimy považovaly tento způsob života dokonce za jistou hrozbu. Mladí lidé hledali zpočátku pocit volnosti, svobodu a snili o lepším životě, který jim společnost na konci první světové války nemohla nabídnout. K jejich oblíbeným lokalitám patřila už od dvacátých let i příroda jižních Čech. „Ještě v dnešní době se někteří těší na páteční odpoledne. Rychle si sbalí vše potřebné a vyrážejí směr příroda a kamarádi,“ říká tramp Josef „Pepa“ Nejedlý.
Jak si lidé mohou představit první trampské začátky Josefa Nejedlého?
Víte, my jsme nebyli takoví ti praví trampové, co jezdili na své osady. Večer jsme vysedávali a hradbách na intru. Hráli Kryla, country, bigbít i Beatles. No, a hlavně jsme začali, po vzoru našich starších mazáků, skládat vlastní písničky.
A co vandrování přírodou s kytarou v ruce?
Přírodu jsem měl rád odmalička. Jako každej kluk jsem v dětství četl knížky od Verna a rodokapsy. Mojí nejoblíbenější byla knížka o Jurovi Jánošíkovi. To byl můj idol. Ale vandrování, to začalo až v Bechyni, kde jsem studoval keramickou průmku. To málokdo ví, že v Bechyni začínali právě Karel Kryl, Viki Sodoma, Miki Ryvola nebo Karel Roden, Míša Tučná a další. Hráli jsme jako o život. V hospodách, na náměstí, na zámku i ve škole nebo v lázních. Prostě kde se dalo. V roce 1968 ale přišli udatní sovětští vojáci, a začalo přituhovat.
Co to znamenalo?
Například zákaz majálesů, už žádný Kryl. V roce 1971 jsme tedy založili studentskou kapelu Živec 71 a hráli dál a možná ještě víc. Vzpomínám na Portu 71 v Budějkách. Vystupovali jsme na jednom pódiu s legendární kapelou Hoboes a s bráchy Mikim a Wabim Ryvolovými. No a světe div se, měli jsme spěch.
Vraťme se k vandrování. Jak jste trávili den?
Kamarádili jsme se s trampy, kteří už byli v zajetí svých osad, a my jim záviděli. Od roku 1970 jsme jezdili na takzvané vandry. Bylo to o prázdninách. Sraz jsme měli v Bechyni, udělali jsme trasu a vyrazili. Pěšky a stopem. Protáhli jsme celé jižní Čechy a všude bylo fajn. Byli jsme takoví jihočeští vandrovníci s muzikou.
Co podle vás patří ke správnému trampingu?
No tak hlavně dobrá parta, ohýnek, pohoda, muzika a hodná děvčata. Trampky jsou skvělé. Žádný nafrněný dámy. Umějí zpívat, uvařit a jsou hodné. Nocovali jsme převážně pod širákem, v opuštěné stodole nebo krmelci. Nocleh jsme většinou hledali, až když zavřeli hospodu, kde jsme hráli.
Určitě jste zažili nějaká dobrodružství.
Jednou jsme dvě hodiny lezli do stodoly dírou ve zdi a ráno jsme zjistili, že vzadu chybějí vrata. A jindy nás zase jako študáky kousek za Třeboní zatkla pohraniční stráž. Kamarád Jarda jim totiž řekl, že má tetu v Západním Berlíně. Jinak to většinou zachránila kytara
a písničky.
Na co z těch let nejraději vzpomínáte?
Na vandru jsme potkali hodně muzikantů i kapel, dali jsme to dohromady a bylo z toho ráno. Potom kafe, párek, lančmít a táhli jsme dál. Byly to krásné časy a byl bych moc rád, kdyby se vrátily.
Hrajete na kytaru. Pocházíte z hudební rodiny?
Hudba je mi blízká. Děda vyhrával na housle, táta na mandolinu a mamka krásně zpívala. Kytara je mým osudovým nástrojem. Hrával jsem jako učitelský synek na MDŽ a různých sedánkách. To bylo tak v roce 1964 na základce v Jindřichově Hradci. Také jsme točili něco do rozhlasu a poprvé jsem si zahrál v sále na Střelnici. V Bechyni jsem začal skládat vlastní písničky. Kromě těch pro krásné spolužačky a své lásky jsem zhudebňoval Zpěvy sladké Francie. Psal jsem o přírodě a o všem možném. Texty se mi nejlépe vymýšlely v hospůdce U Kobyly, U Čiháka a tak podobně. Vojnu jsem prohrál.
Jak tomu mám rozumět?
Ale ne, neprohrál jsem ji na poli bitevním, ale s kytarou. Nejprve folkové trio Matrace
a pak docela dobrá kapela Vega, se kterou jsme projeli půlku republiky. Také sklípky na Moravě. Hody, vinobraní, bezva lidi i děvčata. Málem jsem se tam dokonce oženil.
Co bylo po vojně?
Nejdřív tři krásné roky s kapelou Lokálka-76. Na Portě 77 cena za nejlepší vokál a spousta krásných štací po celém kraji. Moc rád na to vzpomínám. Setkali jsme se s Minesengry, Nezmary a je to radost, když se dodnes potkáváme. V roce 2003 jsem si pořídil devítistrunnou kytaru od mistra kytaráře Bolka Vokouna a ta mne provází dodnes.
