Patří k největším odborníkům na přepravu zvířat. Své profesi se Zdeněk Bárta z královédvorské zoo věnuje pětatřicet let. Zná snad všechny evropské i světové zoologické zahrady. Za měsíc najezdí se svým speciálním přívěsem i čtrnáct tisíc kilometrů. Stále sleduje předpověď počasí, pečlivě plánuje trasy. „Nejdůležitější je zvolit takovou cestu, aby zvíře bylo v autě zavřené co nejkratší dobu. Pro každé je jakýkoliv převoz stresem. I když jsou během cesty pod sedativy, nedělá jim to dobře. Maximální pohodlí zvířete je na prvním místě,“ říká vedoucí oddělení výměny zvířat královédvorské zoo Zdeněk Bárta.
Jak takový převoz vypadá?
První věc je domluva a papírování. Jak a kdy všechno uděláme. Následuje vyšetření. Zvíře musíme uspat, vzít mu krev. Pokud je vše v pořádku, což většinou je, následuje transport. Je potřeba vybrat bezpečnou bednu, ve které ho převezeme. Pár dní před transportem dostane sedativa. Buď do jídla, nebo injekcí. V den D se ještě utlumí k naložení, aby se nezranilo. To je to nejdůležitější. Je třeba zamezit jakékoliv možnosti, aby si zvíře ublížilo. Dělám v zahradě pětatřicet let a troufám si tvrdit, že máme nejlepší vybavení na transporty. V republice určitě a v Evropě jsme mezi trojicí nejlepších zahrad.
Základem je asi dobré auto…
Rozhodně nemůžete vyrazit s nějakou rachotinou, do které na každé zastávce budete dolívat olej a běhat okolo ní v montérkách. Celý transport je hodně o zkušenostech. Důležitá je souhra s ošetřovateli a zoology. Ne každá zoo se na převozy specializovala. Dvorská zahrada k tomu byla předurčena, protože máme obrovská stáda. Jen pro sebe ročně přepravujeme stovky zvířat.
Na jak dlouhé cesty vyrážíte?
Někdy jedeme do Plzně, což je tři sta kilometrů, jindy do Bělehradu, tam to je šest set. Ale jeli jsme třeba i do Portugalska, to je pak jedna cesta tři tisíce kilometrů.
Takoví kamioňáci s živým nákladem?
Bohužel. Někdo by si mohl myslet, že když vozíme zvířata, máme nějaké výhody. Ale nemáme, musíme dodržovat všechna pravidla a bezpečnostní pauzy jako řidiči kamionů. Podle toho plánujeme trasy.
Nedělají vám problém třeba mosty?
Ne. Výška přívěsu je daná. Podle předpisů nesmí přesáhnout čtyři metry.
Co takové žirafy? Myslel jsem, že jsou vyšší.
Když vezeme žirafáka, který těch pět metrů klidně má, používáme speciální zvedací přívěs. Žirafa tam vejde, otočí se, projde se. Na samotnou cestu pak snížím jeho výšku na předepsané čtyři metry, ona si většinou lehne nebo natáhne krk do dálky. Při zastávkách jí to zase zvednu. Ten přívěs je skutečně velký, tudíž tam opravdu nestrádá. Žirafy jsou dobří pasažéři. Mám je rád. Za tu dobu, co se téhle práci věnuji, už jsem jich odvozil tři sta sedmdesát.
Pěkné číslo.
Je to tak trochu evropský rekord. Ne, že by to někdo přesně evidoval, ale pokaždé, když se potkáme s kolegy, kteří se také věnují přepravě zvířat, řekneme si, kolik jich má kdo za sebou. A já zatím vedu.
Je jízda se žirafou něčím výjimečná?
Musí se najíždět hodně opatrně do zatáček, opatrně brzdit. Naložit žirafu také není jednoduché. Umí kopat všema čtyřma nohama, každou do všech čtyř světových stran. Navíc má obrovskou sílu. V Africe, když brání mláďata, je schopná jedním kopnutím zabít lva. Je to hrozná rána. I vyložit ji je náročné. Je to spojené s velkým rizikem. Proto jde o práci, kterou nedělá moc lidí. Jednoduchý transport si zařizuje každá zoo sama, ale do větších zvířat, žiraf, antilop, se pouští málokdo.
Proč?
Ne každá zoo na to má vybavení.
Říkáte, že žirafy máte rád. Koho jako pasažéra naopak nemusíte?
Nejmíň rád vozím zebry.
Vždyť je to takový pruhovaný kůň. Na nich nemůže být nic náročného.
Koně dneska vozí kdekdo. Jenže koně vezmete za ohlávku a odvedete ho do boxu. Zebra je ale divoká a hrozně jankovitá. Dokáže sama sobě ublížit. Převážet ji v přívěsu jako koně, to žádná zoo nedělá, možná nějaké menší cirkusy.
A jak je tedy vozíte?
Dřív se dávaly do beden. Do co nejmenších, aby se tam nemohly hnout. Mně se to ale nelíbilo, tak jsem si nechal vyrobit speciální kontejner. Je sice nízký, aby nevyskočily a nesrazily si vaz, ale zároveň v něm je dost místa, aby se prošly, otočily se a měly pohodlí. To je něco, na co se dnes hodně dbá.
Zastavujete třeba během cesty, aby se zvířata mohla projít, napást se?
To v žádném případě. Ale pokud jedeme na delší trasu, někdy je cestou krmíme, napájíme. Také s sebou vozím kompletní uspávací sadu, střely, foukačku. Pro všechny případy. Sedativa jsou ale dnes dlouhodobá, tak je většina zvířat během cesty v klidu a lépe ji snáší.
Kdo je největší kliďas?
Asi antilopa. Instinkt jim velí zalehnout. Dáte je do bedny, ze začátku sice vyjeveně koukají, kde jsou, ale pak se „schovají“ a celou cestu leží.
Mediálně hodně sledovaný byl váš transport nosorožců ze Dvora Králové zpátky do Afriky. Jak se jim daří?
Jsme v častém spojení s rezervací v Keni, kde jsou. Mají se perfektně, jsou v prostředí, které my jim nemůžeme nikdy vytvořit. Přestože si myslíme, že jsme dobří chovatelé nosorožců. V Africe je ale jejich domovina a to nejde nasimulovat ani v té nejlepší zahradě. Bohužel se zatím stále nepáří, kvůli čemuž jsme je tam posílali. Kolegové se sice snaží, střídají samce, zatím ale bez úspěchu. Teď mají v plánu připustit k našim dvěma samicím poddruh jižních nosorožců. Tak snad to vyjde.
Chystáte v zoo další podobný projekt?
Chystáme stále něco. Zvířat máme opravdu mnoho a hodně se nám jich rodí. Některá mláďata tak prostě musejí do světa. Dva černé nosorožce budeme převážet do safari parku ve Francii, kde by se mohli pářit, a mláďata by se pak vracela k nám. Je to nádherný nový park, kousek od Bordeaux. Vždycky mám velkou radost, když vezu zvířata někam, kde vím, že se budou mít dobře. I když jako patriot musím dodat, že nikde se nebudou mít tak dobře jako u nás ve Dvoře.
Myslíte? V čem je královédvorská zoo tak výjimečná?
Hlavně počtem zvířat. Tím jsme byli proslavení vždycky. Máme téměř sto zeber ve všech poddruzích, které žijí, několik set antilop, máme všechny poddruhy vodušek, pakoňů, největší stáda žiraf. Stádo zeber Grévyho je největší na světě chované v zajetí. S velkým počtem zvířat také souvisí naše bohaté zkušenosti s chovem.
Návštěvníci mohou všechna ta zvířata vidět?
Samozřejmě. Právě u nás v zahradě začíná hlavní sezona, na kterou chystáme zase nějaké novinky. V květnu otevíráme safari, kde jsme loni přišli s projektem jízdy ve vlastním autě. Pro letošek se to snažíme ještě vylepšit. Lidé mohou jezdit po safari, jak dlouho chtějí, pak auto odstaví na parkoviště a ještě si mohou projít zbytek zahrady. To vše za jedny peníze.
Kopíruje tedy safari, jak ho známe z Afriky.
Přesně tak.
Říká se, že kdo jednou poznal kouzlo Afriky, vždycky se tam chce vrátit.
Byl jsem tam mnohokrát a tohle můžu potvrdit. Jsou to dva roky, co jsem se odtamtud vrátil naposled, a už mi to hrozně chybí. Chtěl bych zase vidět tu krásnou přírodu.
Afrika tedy ze všech vašich cest jasně vede?
Určitě. Navíc díky práci, kterou dělám, se dostanu i do míst, kam obyčejní turisté nemohou. Kamarádi mě vezmou do jeepu a vyrazíme cestou necestou pozorovat zvířata. To je zážitek, který se nedá popsat.
Nevadí zvířatům auta?
Nevadí. Afrika je tak veliká, že mohou odejít, kam chtějí, i hodně daleko od všech lidí.
A tady ve Dvoře? Zoo je přece jen menší než Afrika.
Ani u nás jim to nevadí. Vím, že každý projekt má své příznivce i odpůrce, a je to tak dobře, ale i když jsem opravdu veliký milovník zvířat, můžu místopřísežně prohlásit, že auta jim určitě nevadí. Ani jim neškodí. S myšlenkou safari přišel už zakladatel dvorské zoo Josef Vágner. Tehdy to pochopitelně bylo trochu jiné. Nejčastějším autem tu byl wartburg a trabant. Dnes všechna auta mají katalyzátory. Navíc nám po zahradě jezdí úplně nové ekologické autobusy.
Zmínil jste vznik zahrady. Najde se v ní dnes zvíře, které to pamatuje?
Z původních, která by pamatovala Vágnerovu éru, tu jsou už jen šimpanzi. A já. Jsem totiž druhý služebně nejstarší zaměstnanec zahrady.
Co vás k téhle práci přivedlo?
Děda byl takový přírodní muž, táta také. To jsem po nich zdědil. Už odmala jsem věděl, že chci pracovat se zvířaty. V tom jsem měl naprosto jasno. Po základní škole jsem proto šel do Hradce na veterinu. Pak jsem jezdil do zoo a ta mě nadchnula natolik, že jsem se rozhodl v ní pracovat. Odmaturoval jsem v roce 1977, osmadvacátého června, jako jeden z posledních. Ne, že bych byl tak špatný student, naopak, prostě to nějak tak vyšlo. A čtvrtého července jsem nastupoval v zoo. Trochu jsem měl výhodu, že moje spolužačka byla dcerou inženýra Vágnera.
Protekce?
Dostat se sem nebylo tehdy vůbec jen tak.
Jaké byly vaše začátky?
Stejné jako u každého. Nejprve kolečko po všech pavilonech v pozici ošetřovatele. To je velká výhoda. Dneska mám díky tomu slušný přehled, co které zvíře potřebuje, na co si dát pozor. Vždycky mě ale lákaly transporty, přeprava zvířat, to byl pro mě hotový magnet. A za tímhle snem jsem si šel, skoro až fanaticky. Jak byla nějaká možnost být u toho, hned jsem se hlásil. Pro tuto práci totiž neexistuje žádná škola, člověk se ji naučí jen a jen praxí. Tou nejlepší školou je osobní zkušenost. Josefu Vágnerovi i jeho synovi Zdeňkovi, který měl ve Dvoře transporty na starost, jsem nějak padl do oka. Slovo dalo slovo a od té doby se tomu věnuji. Stále vymýšlím, jak to dělat lépe, zdokonaluji, co se dá. Vždycky mě hrozně štvalo, když si zvíře nějak ublížilo, pokaždé jsem pak přemýšlel, jak to udělat jinak. Dneska už netrápíme zvířata v těsných dřevěných bednách. Máme speciálně upravené náklaďáky s topením i klimatizací, těžké terénní auto na tahání přívěsů, podle svých zkušeností a poznatků upravený přívěs. V tomto směru jsme soběstační. Pořád je určitě co zlepšovat, ale troufám si tvrdit, že dnes jsme v tomhle opravdu na špici. Proto je o naše služby takový zájem.
