Oproti tehdejším necelým sedmi stovkám se loni v Jihlavě rozhodlo přivést na svět dítě 1250 žen a i pověst porodnice je zcela odlišná. „Za tím, že se nám podařilo získat důvěru těhotných, je spousta práce,“ říká přednosta gynekologicko-porodnického oddělení Aleš Roztočil.
Šel jste z kliniky do okresní nemocnice. Proč?
Brněnské kliniky se tehdy slučovaly a když to přeženu, tak řeknu, že nás tam najednou bylo mnoho kohoutků na jednom smetišti. Ale vážně: o Jihlavě jsem věděl, jako vrchní sestra zde pracovala moje někdejší žákyně Alena Valová a byla to do jisté míry i výzva. Kdysi jsem si připravil takovou vizi, čeho bych chtěl dosáhnout, a už nyní mohu s uspokojením konstatovat, že se nám z toho podařilo docílit docela dost.
Co například?
Máme tu ale třeba nové moderně vybavené centrum prenatální diagnostiky a lékařské genetiky. Zde ruku v ruce se specializovanou lékařkou pátráme po vrozených vadách a po možnostech jejich řešení. Pracuje tu centrum asistované reprodukce i středisko, kde porodní asistentky připravují rodičky. Běžně nyní řešíme onkogynekologické případy a velký posun je myslím i to, že už je většina operací laparoskopická a tedy mnohem šetrnější.
Marně nyní bojujeme s úředním šimlem na ministerstvu zdravotnictví, abychom byli uznáni jako centrum perinatální péče. K péči o předčasně narozené novorozence mezi patnácti sty gramy a dvěma a půl kilogramu sice máme akreditaci, ale není zaplacena.
Slyšel jsem i něco o domácích porodech.
Nejsou to samozřejmě domácí porody. Máme ale takový sen, že by ženy u nás rodily v prostředí, které bude co nejméně připomínat nemocnici. Již je připravený projekt a do konce roku bychom chtěli mít čtyři porodní pokoje s kuchyňkou a sociálním zařízením. V zemi je to unikát, ale je třeba osm milionů, a shánět peníze od sponzorů je těžké. A k tomu je navíc potřeba zrekonstruovat sál pro císařské řezy.
Přibývá císařských řezů i v Jihlavě?
Je to trend doby, u nás se takto rodí asi třiadvacet procent dětí. Je řada důvodů, ale císařský řez je hlavně možností, jak zabránit hrozícím komplikacím. U většiny těchto porodů bývá žena při vědomí a přítomen může být i otec.
Vím, že mezi nemocnicemi v kraji byla jistá řevnivost. Platí to stále?
V našem oboru určitě ne. Se všemi dalšími čtyřmi primáři mám ty nejlepší kolegiální vztahy. Je pravda, že kdysi byla naším konkurentem porodnice v Havlíčkově Brodě. Nevedeme si žádnou evidenci, ale nemám žádné signály, že by se ženy z Jihlavy rozhodovaly pro Brod. Ze statistik plyne to, že jim klientek neubylo a nám výrazně přibylo. Pro gynekology a porodníky z celé Vysočiny například pořádáme každý měsíc semináře, kde vždy přednášejí největší kapacity v daném oboru. Založili jsme tradici celostátních konferencí poruch pánevní statiky a urogynekologie a rádi bychom založili i tradice konferencí porodních asistentek a onkogynekologických.
Když udělá porodník chybu, málokdy ji asi lze napravit. Nedávno stál váš kolega z Třebíče před soudem.
V každém oboru se může stát, že přijdou komplikace. Když zemřete v nemocnici na infarkt nebo na rakovinu, tak se s tím okolí smíří snáz. Když ale jde žena do porodnice a nedejbože se stane něco jí nebo dítěti, tak to lidé vnímají jinak. Komplikace budou vznikat vždycky a neříkám, že jsou gynekologové vždycky nevinní. To, že může přijít nějaký problém, ale lidé prostě nechtějí přijmout a náš obor je doslova kriminalizován. V zemi je skoro stovka porodnic a není snad žádná, proti níž by nebyl veden soudní spor.
Porodnictví platívalo za prestižní obor.
To bylo. Mezi primáři kolují maily se žádostmi o kontakty na absolventy, které jinde odmítli. My jsme letos sice přijali tři čerstvé absolventky, ale obecně to nikdo nechce dělat. Ti, co jsou trochu starší, pošilhávají po soukromém sektoru, kde je riziko průšvihů menší a jsou tam i větší peníze.
Vás to neláká?
Od porodnictví bych asi odejít nedokázal. Baví mě rodit, operovat a ambulance by mě nenaplňovala. Je to to jediné, co umím a chci to dělat tak, abych byl spokojen.
A v Jihlavě jste spokojen?
Určitě. Našel jsem tu příjemné a šikovné spolupracovníky. A dojíždění? Po dálnici jsem v Brně rychleji, než co trvá cesta do práce kolegům v Praze.
Máte nějakou svou profesní metu?
Kdysi jsem si říkal, že bych chtěl být profesorem, a to už jsem deset let. Nevím, možná snad kdyby se z jihlavské gynekologie stala univerzitní klinika. Už dnes jsme v podstatě malou klinikou a kdybych do důchodu odcházel opět z kliniky, tak by to bylo hezké.
Aleš Rozbořil
- narodil se v roce 1953 v Brně a v rodném městě žije s manželkou a synem dosud
- v roce 1978 promoval na lékařské fakultě, o šest let později byl jmenován profesorem
- od roku 2003 je v Jihlavě přednostou gynekologicko-porodnického oddělení, v nemocnici je i náměstkem pro vědu, výzkum a školství
- přednáší na jihlavské vysoké škole, zastává řadu dalších vědeckých a pedagogických postů
