Žijí s námi: Řekové, Slováci a Poláci. Národnostní menšiny v Karviné.

V Karviné patří mezi nejpočetnější národnostní menšiny Řekové, Poláci a Slováci. Sedmička zjišťovala, jak se sžili s místními a jak se jim daří udržet svou národnost.

Nikola Klimšová Karviná
V Karviné dnes žije už třetí generace Řeků, kterým ve čtyřicátých letech minulého století, poskytlo Československo azyl. Manželé Dulkeridisovi utekli do exilu kolem roku 1953 a jejich cesta skončila právě v Karviné. Tady se jim narodil i malý Michalidis. „Bydleli jsme v ulici Řecká, u bývalé restaurace Beskyd. Stál tam dům o pěti vchodech a v bytě 3+1 bydleli někdy i tři řecké rodiny. Nebo dvě a každá měla po sedmi dětech,“ vzpomíná předseda správní rady Řecké obce Karviná Michalidis Dulkeridis. Češtinu se začal tehdy učit až jako malý předškolák ve školce. „V ulici Řecká jsme měli svou komunitu a do té doby jsem česky ani nepotřeboval umět. Když jsem nastoupil do školy Družba, navštěvoval jsem tam i řeckou malotřídku. Tam nás učil třeba Vasilis Papavasiliu,“ dodává Michailidis.
Rodiče Dulkeridise se vrátili po zklidnění politické situace do Řecka v roce 1989. „Vrátil jsem se s nimi, ale kvůli rodinným důvodům jsem se po deseti letech přestěhoval zpátky do Karviné a jsem tu dodnes,“ objasnil pětapadesátiletý Dulkeridis. Ač je daleko od své rodné země, snaží se udržovat v rodině své rodné zvyky a tradice. Třeba všechny jeho děti mají řecká jména. Sokratis, Martha a Andreas. „Nejstarší syn se narodil v 82. roce a tehdy jsem kvůli jménu Sokratis musel až na matriku. Tam mi úřednice řekla, že v knize jmen mají uvedeny jed dvě podoby tohoto jména. Sokrat a Sokrates. Vysvětlil jsem ji, že chci, aby se můj syn jmenoval tak jako můj otec. Sokratis. Ujistila se v mém rodném listě, že je to pravda a zapsala si, že je to rodinná tradice a syn se opravdu jmenuje Sokratis,“ říká Dulkeridis. Také všechny jeho děti umí řecky. „Můj starší syn teď dokonce pracuje v Řecku. Dcera Martha do šesti let mluvila také jen řecky a s nejmladším synem mluvíme řecky doma a chodí se učit řečtinu na školu U Lesa. Tam shodou náhod vyučuje několikrát v měsíci řečtinu má žena,“ vysvětluje Dulkeridis. Řekové slaví v roce dva veliké církevní svátky. Jsou to Velikonoce a 15. srpna svátek Panny Marie. „V Řecku se na Velikonoce vylidní města, protože všichni se vracejí za rodiči do rodných vesnic. Samotné oslavě Velikonoc předchází čtyřiceti denní půst, který je v posledním týdnu hodně přísný. Lidé nesmějí jíst nejen maso, ale ani vajíčka. O půlnoci se všichni vydají do kostela, kde zapálí svíčky a po půlnoci se začne slavit. Oslavy pak vrcholí opékáním kůzlete či jehněte. Jelikož jsme nebyli tak přísně církevně vychováni, tak my už dnes na Velikonoce jen opékáme,“ popsal dodržování Velikonoc předseda správní rady Petrov Michailidis. Slovenské školy už neexistují
Slováci patří v Karviné mezi nejpočetnější menšinu. Po rozdělení Československa zůstalo na českém území čtyři sta patnáct tisíc Slováků, dnes jich je tři sta tisíc. Na Karvinsku jich žije téměř šest tisíc. Navíc ještě do roku 2000 fungovala v Karviné jediná slovenská škola v celé České republice. „Původně jsme měli školy dvě. Dětí však ubývalo a v roce 1983 byla zavřena první z nich,“ upřesnila předsedkyně Obce Slováků v Karviné Vilma Krňávková. Druhou školu zavřeli o sedm let později, kdy se do první třídy přihlásil jen jeden prvňáček. „Rodiče dnes uvažují jinak, než před lety. Proč by se mělo jejich dítě učit slovensky, když už tu pak není žádná návaznost na střední a vysoké školy? Navíc dnešní mladí Slováci se cítí být více Evropany. Jako druhý jazyk se učí angličtinu,“ dodává Krňávková. Slováci, kteří žijí stále v Karviné, před zánikem poslední slovenské školy, založili Obec Slovákov v Karvinej. „Několikrát v roce pořádáme různé akce. Tančíme, recitujeme, zpíváme. Zveme si k nám osobnosti ze slovenské kultury. Tím se snažíme naši slovenskost v Karviné udržet a nezapomenout,“ říká Krňávková. Poláci dnes jako jediní z menšin mají na českém území své školky, školy a gymnázia. Ale i tady se setkávají s tím, že je dětí ve školách, čím dál méně. Ještě v 60. letech bylo na Těšínsku deset tisíc školáků, dnes jich jsou dva tisíce. Ze čtyřicítky polských škol zůstala jen desítka. „Polštinu udržujeme hlavně tím, že máme své školy, a to je pro nás hodně důležité,“ potvrzuje předsedkyně Polského svazu kulturně osvětového (PZKO) ve Fryštátě Danuta Ondruchová. Ve škole se děti učí polsky, doma ale většinou mluví nářečím. „Udržet si svůj čistý polský jazyk není jednoduché. Člověk vyjde na ulici, jde do obchodu nebo na úřad a tam se už polsky nedomluví,“ vysvětluje Ondruchová. Mladí poláci se dnes cítí být více Evropany. „Někteří z mladých odcházejí z Těšínska pryč, ale někteří z nich se po čase vracejí zpátky domů. Můj názor je, že si člověk může občanství změnit i stokrát, ale národnost ne. A to bychom chtěli v těch mladých lidech udržet,“ říká Ondruchová.