„Žijí takový normální život s nažloutlými auty a lidmi v helmách“

Studium na Sibiři, práce v Keni a v Afghánistánu. To vše zvládl Jiří Šesták.

Už na vysoké škole navštívil rumunské, bulharské a slovinské hory. Vše projel stopem se svými kamarády. Rodilý Boleslavák je cestovatelem tělem i duší. „Na tu dobu velmi rád vzpomínám. Vybavuji si každou cestu, jako by to bylo včera,“ vzpomíná Šesták. Pamatuje si například, jak mu celník natrhl fotku v pase a pak řekl, že ho nemůže pustit přes hranici, jelikož je poškozený. Nakonec ho nechal jít i bez úplatku. Jak se musel nechtěně ubytovat u Maďara, jelikož měl známou z Prahy, a pak jí musel vézt pět kilo jablek v batohu i to, jak se spolucestujícími spali pod mostem nedaleko Vídně.
„Dnes už, s přihlédnutím ke Kristovým letům, bych asi moc daleko nedojel. Kdo by mě taky vzal, že? Vzhledem k pracovním povinnostem na to ani nemám čas. Škoda,“ říká Šesták.
Nejhorším zážitkem pro něj bylo, když mu zavolal kamarád spolucestovatel, a oznámil mu, že právě vylezl ze sprchy, a zdali společně nepůjdou oslavit příjezd domů. „Já byl tehdy kdesi u rakousko-maďarských hranic,“ vypráví s úsměvem Šesták.

Cesta na Sibiř

Při studiu na Českém vysokém učení technickém v Praze se mu naskytla příležitost stážovat na Krasnojarské státní stavební a architektonické akademii na Sibiři. „Až poté, co jsem se přihlásil, jsem zjistil, že Krasnojarsk leží na trase Transsibiřské magistrály zhruba v polovině cesty mezi Novosibirskem a Irkutskem,“ říká Šesták.
Na konci semestru mu zbyl čas a vízum měl stále platné. Tak cestoval. Omylem překročil rusko-mongolskou hranici, prochodil část pohoří Altaj, koupal se v jezeře Bajkal, splavil část přítoku Jeniseje nebo pozoroval sluj, kde bydlel medvěd.
„Můj pocit ze Sibiře asi nejlépe vystihují slova mé studijní poradkyně na vysoké škole: ničevo ničevo, vsjo budět chorošo, eto rossija neboli neboj se nic, vše bude v pořádku, tohle je Rusko. Musím říct, že měla pravdu,“ uznává Šesták.

Místo Ruska Afrika

Po návratu do Prahy si řekl, že se do Ruska musí vrátit. Nejlépe pracovně.
„S tímto odhodláním jsem začal hledat zaměstnání. Narazil jsem na firmu, která již měla zkušenosti s prací v dalekých končinách východu. Vypadalo to, že by mě tam mohli vyslat. Po roce a půl však pro mě v Rusku žádná práce nebyla. Příležitost se naopak naskytla v Keni, přímo v Nairobi. Tak jsem se na osm měsíců přesunul do Afriky,“ vypráví Šesták.
Při tomto pobytu poznal, že mezi prací a studiem je značný rozdíl. Změnil názor i v mnoha jiných věcech.
„Keňa byla má první zahraniční pracovní zkušenost. Obrovská změna oproti studiu na Sibiři. Musel jsem mluvit jen anglicky, shánět různé věci, které jsou v Česku normálně dostupné. Vše bylo nové,“ líčí Šesták.

Směr Boleslav - Logar

V Africe dělal stavbyvedoucího. Jeho hlavní povinností bylo dohlížet na dělníky, v případě potřeby shánět materiál. Hodně proto jezdil po Nairobi a okolí. „Země je to krásná, ale úplně jiná. Navštívil jsem místa určená pro turisty. Snažil jsem se nevynechávat podniky, kam chodí jenom domorodci. Musím říct, že po překonání nedůvěry jsou to lidé vstřícní a milí. Jako všude jinde,“ říká Šesták, který v Keni navštívil lokality, kde se zatím turisté neobjevili.
„Ale být více než půl roku bez jakéhokoliv kontaktu s partnerkou, rodinou či kamarády bylo náročné. Internet moc nefungoval. Napoprvé to bylo docela težké,“ přiznává Šesták.
Po návratu do Mladé Boleslavi nějakou dobu pracoval ve Škodě Auto, ale jeho toulavé boty se znovu ozvaly. „Kamarád mě přemluvil. Přiznám se, nedalo mu to moc práce. Přihlásil jsem se do výběrového řízení na stavebního inženýra pro první skupinu civilních pracovníků mise Provinční Rekonstrukční Tým Logar. Vypsalo ho ministerstvo zahraničních věcí,“ říká Šesták.
Spolu s osmi kolegy odjel na rok do Afghánistánu. S nimi na místo dorazilo zhruba dvě stě vojáků Armády České republiky. Ubytovali se na americké základně poblíž města Pol-e-Alam.
Pocity před odjezdem popisuje jako smíšené, jako „brnění z neznáma“. Nejhůř si zvykal na všudypřítomné vojáky a vojenský režim základny. Na práci v Afghánistánu se mu však líbila jedna věc. Když opouštěl stavbu, měl pocit, že po něm něco zůstalo.
Situace v provincii je podle něj stále problematická. Vojáci operují mezi polemi s obilím a zavlažovacími kanály, vyhýbají se typickým hliněným domkům.

Nemocnice a školy

„Měl jsem pocit, že už si Afghánci na přítomnost vojáků po tolika letech zvykli. Pokud se vůbec dá něco takového říct. Většina lidí má své starosti. O pole, rodinu či školu. Žijí takový normální život za přítomnosti prapodivných nažloutlých aut a lidí v helmách a bezpečnostních brýlích,“ tvrdí Šesták.
V Afghánistánu se podílel na stavbách nemocnic i škol, opravách přehrad a mostů. Pomáhal zemědělcům s osivem, hnojivy, školil policisty, rekonstruoval jejich check-pointy, aby se mohli lépe bránit útokům nepřátelských sil, opravoval zavlažovací kanály.
Po návratu z Logaru se přeorientoval na průmyslové stavby. Dělá na nich dodnes. Dává pozor, aby dělníci dodrželi správný postup. V cizině zůstal. Donedávna působil poblíž chorvatského města Rijeka, nyní je v srbském Bělehradě.
Kde se mu dělalo nejlépe? „Po lidech, se kterými pracuji, vyžaduji preciznost a je jedno, zda je to na tom či onom kontinentu,“ říká Šesták. Potvrdil si, že kultura muslimských zemí je odlišná. Člověk si podle něj musí zvyknout, ale na druhou stranu tamní lidé dodrží to, co slíbí. Lidsky se nejvíce doma cítil v Rusku. „Možná to bylo tím, že jsem tam nepracoval, ale studoval,“ dodává Šesták.

Jiří Šesták

narodil se 13. července 1977 v Mladé Boleslavi
chodil na 2. základní školu
vyučil se nástrojařem v učilišti Škody Auto
později nastoupil na Střední průmyslovou školu stavební v Mělníku
ve studiu pokračoval na pražském Českém vysokém učení technickém, fakultě stavební
pracoval v Keni či v Afghánistánu