Kdo je podle spisovatele Bohumila Hrabala pábitel? Ušlechtilý podivín. A právě takový musel žít tady.
To napadlo asi mnohého, kdo neznalý navštívil zchátralý statek v Prostředním Vydří. S přírodou už zvolna splývající ruinu, kde pobýval nedávno zesnulý Ivan Martin Jirous zvaný Magor.
Harmonické chátrání
Už pohled na dvůr však dává tušit, že v tomto případě se jednalo o ruinu, jejímuž chátrání dávala směr citlivá ruka vzdělaného estéta. Za zpuchřelými vrátky je stolek s vázou s červenými růžemi, ojíněnými jinovatkou, kolem hrnečky, hrnce, na stěně u zápraží visí zrezavělé pily, srpy, řetězy. Záplavy harampádí, ale každý kus má přesné místo, kde harmonicky ladí s okolím.
Na lavici hoří svíčka, u které je obrázek Panny Marie. Pozůstalí vzpomínají na svého Magora. Na dvoře ohniště s čerstvým popelem. A vzadu rozpadající se stodola, na jejíž střeše byl z tašek před drahnými lety vysázen nápis Charta 77.
„Máme klidnou obec, vlastně se tady nic neděje. Pan Jirous nás proslavil.“ To lze dnes slyšet od mnoha lidí v Prostředním Vydří. S tím „proslavil“ by ale někteří nesouhlasili. Hlavně zdejší chalupáři, kteří před šesti lety proti Jirousovi sepsali petici.
Festival ve Vydří
Přesněji proti jeho undergroundovému festivalu Magorovo Vydří, který byl za celý rok jedinou kulturní akcí v obci a každoročně se na něj na začátku léta do Jirousova statku sjíždělo kolem tisíce lidí.
Některým místním z Vydří se hluční a nepořádní návštěvníci víkendového festivalu nelíbili. Dělali prý nepořádek, lezli do zahrad. „Po té petici jsme stanovili podmínky, za kterých by ve Vydří festivaly mohly pokračovat. Ale Jirous to vzdal, když viděl, že se zvedla vlna odporu,“ říká Miloš Růna, předseda dačické občanské komise pro osadu Prostřední Vydří.
Festival Magorovo Vydří se od roku 2006 konal na dvacet kilometrů vzdálené usedlosti Skalákův mlýn u Meziříčka. Rozlehlou usedlost během dvaceti let zrekonstruoval a upravil do bizarní venkovsko-recesistické podoby architekt Miroslav „Skalák“ Skalický.
Na Skalákově mlýně také v posledních letech v půjčené místnosti pobýval Jirous společně se svou dlouholetou přítelkyní, písničkářkou Dášou Vokatou.
Statek ve Vydří byl už takřka neobyvatelný i přes léto. „Mohli tam přenocovat na pár dní v létě, ale v podstatě to při dnešním dezolátním stavu toho baráku bylo stejné, jako by spali venku,“ tvrdí Růna.
Na sklonku osmdesátých let žil Jirous ve Vydří sám. Pro své neutuchající střety s komunistickou mocí a její šikanou tam ale stejně moc nepobyl. V letech 1985 až 1987 byl po předchozím čtyřletém věznění a rozsudku stále v takzvaném ochranném dohledu, takže se denně musel hlásit na stanici Veřejné bezpečnosti v Telči. Znovu byl Jirous uvězněn v roce 1988 v souvislosti s organizací protirežimní petice Tak dost. Na svobodu se dostal až 25. listopadu 1989, kdy mu zbývající trest prominul při amnestii dosluhující prezident Gustáv Husák.
Osm a půl let vězení je dost dlouhá doba na to, aby se člověk změnil. Podle jeho přátel to pro Jirouse neplatilo. Vždy si počínal nekompromisně ve všem, co dělal.
Jirous měl problémy s alkoholem. V opilosti se nekontroloval, někdy byl agresivní. „Nezajímá mě, co mi bere nebo dává. Mně prostě chutná,“ řekl na besedě se studenty telčského gymnázia na otázku svého vztahu k alkoholu.
Dobře vystihující přezdívku Magor získal Jirous už na sklonku šedesátých let od Eugena Brikciuse, s nímž se podílel na aktivitách pražské Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu.
Souhrn toho všeho ovlivnil i současnou podobu Jirousova statku v Prostředním Vydří.
„On žil jiným životem než my. Říkal: co z toho máte? Furt děláte. Já nepracuju a taky jsem živej. A měl pravdu,“ směje se sedmasedmdesátiletá důchodkyně Jaroslava, která nechtěla říct své příjmení a žije v sousedství Jirousova statku.
Její manžel přidává historku. „Často jsem mu naklepával kosu. On ale nikdy trávu nesekal. Dal kosu kamarádům a ti mu dvůr posekli,“ popisuje soused Antonín.
Na Jirouse vzpomíná v dobrém. „Chodil si za mnou pro libeček do polévky nebo do bývalého kravína pro mléko, dal mi za to dvě piva. A když napsal básničku, tak mi ji donesl. Mám to všechno schované,“ říká Antonín.
„Pro nás to byl běžný soused, dozvěděla jsem se o něm vlastně až ve škole, když jsme se o něm učili. Když jsme se ho ptali, co prožil, byl ochotný vyprávět, nikoho neodmítl,“ vzpomíná jiná sousedka, dnes sedmadvacetiletá Jana Karásková.
Prapor místo dveří
Jirous miloval ohně, a čím byly větší, tím lépe. Proto rád sedával s kamarády ve své usedlosti, ale chodil i na náves před svůj statek, kde v kruhu sedávali kolem ohniště a povídali si místní.
Jednou při takovém klábosení došlo dřevo. „Jirous se zvedl a za chvíli přinesl ze statku dveře od kadibudky, co měl na dvorku. A přiložil je na ten oheň. Jenže za dva dny měl začít ten jeho festival a kadibudku měl bez dveří. Tak tam zavěsil místo dveří prapor a bylo to vyřešené. On se s ničím nemazal,“ říká Jaroslava.
Přidává další příhodu. V létě se Jirous, jak bylo jeho zvykem, nahý koupal v rybníčku na návsi. Pak z něj vylezl a odešel, jak byl. Na hrázi nechal ležet trenýrky a ostatní svršky. „Přijel za měsíc, šel rovnou na hráz, tam ty svoje trenýrky sebral a řekl mi: Tak, vidím, že ve Vydří se nekrade,“ říká se smíchem Jaroslava.
Znalec hub
Jirous platil za znalce rostlin, brouků i hub. Přesto, nebo právě proto, sbíral houby nejen jedlé, ale všechny. „Jednou mě pozval na kulajdu, ale když jsem viděla, co do ní dával, tak jsem se bála to jíst. Sbíral holubinky, muchomůrky, všechno,“ popisuje Jaroslava.
Jednou se Magor opil, svlékl se do naha, namazal se medem, pak roztrhal peřiny a vyválel se v peří. A vydal se na procházku po návsi. „Děti se tenkrát bály, co to tady chodí za strašidlo,“ vzpomíná Jaroslava.
Přes své vulgarity a výstřelky byl básník také věřící člověk. Kdykoliv někdo ve Vydří zemřel, šel mu na pohřeb, včetně obřadu v kostele.
Na Jirousově pohřbu v sobotu 19. listopadu bylo tisíc lidí. Pochovali ho do nového hrobu u vchodu hřbitůvku v Kostelním Vydří.
