Do Jihlavy občas přijede člověk z velké dálky a hledá dílnu Jana Michálka. Někde se mu dostala do ruky jeho kytara, okouzlil ho její zvuk a on chce také takovou.
Úplně stejná ale nebude. „Kytary stavím zákazníkům na přání, na tělo. Co kus, to originál,“ říká řemeslník, jenž bezmála dvacet let pracuje v nízkém domku Na Stoupách.
Staví mistrovské nástroje. Hrají na ně i Jarek Nohavica, Ivo Jahelka nebo Karel Plíhal. „Až asi po patnácti letech práce jsem získal přesvědčení, že to dělám opravdu dobře,“ říká skromně.
Na pracovním stole leží upravovaná kytara písničkáře Zdeňka Hamříka. Ještě tentýž večer se rozezněla na Trampském širáku ve Štokách.
Krize? Práce je spíš víc
Nových kytar, akustických i elektrických, postaví Jan Michálek ročně zpravidla pět nebo šest. Uspěchat se nic nedá, klíčový je už výběr materiálu.
Michálek také například přednáší o výrobě kytar na písničkářském festivalu v Olomouci. Radí mladým muzikantům se snímáním zvuku elektrických kytar.
Sám hraje v kapele China blue. Většinu času ale věnuje opravám a úpravám kytar. „I tahle práce je potřebná, bez ní bych se nemohl věnovat tomu, co mě naplňuje nejvíc, tedy tvorbě nových nástrojů. Nikoho s kytarou za pár stovek neodmítnu,“ říká.
Na vlastní nástroje navíc poskytuje doživotní servis. „A tak se s nimi muzikanti vracejí. Velmi často se z nich stávají mí přátelé. Pro mne je užitečné, když nástroj uvidím po nějakém tom roce. Poznám, co s ním dělá čas, a vyvodím si, jaké postupy se skvěle osvědčily a které méně,“ vypráví.
Na mnohé firmy doléhá krize a jiné se na ni alespoň vymlouvají. Zřejmě nejznámější jihlavský stavitel nástrojů má naopak práce nad hlavu. „Snad by to mohlo být tím, že méně lidí pracuje a víc se jich vrací ke svým koníčkům, na které dlouho neměli čas. A hudba je může odvést od neradostné reality,“ uvažuje.
Dá se tedy hudební nástrojařství s klidným svědomím doporučit mladému člověku, který si vybírá učiliště? „Na to je odpověď složitá. Já si dneska nestěžuji. Ale než jsem si vydobyl pevné místo na trhu a získal jméno, trvalo to mnoho let. Chce to trpělivost a vůli dělat vždy všechno nejlépe, jak dokážete,“ říká muž, jenž se vyučil houslařem, ale nejblíž měl od začátku právě ke kytaře.
A jak se dobrá kytara pozná? „Vycházím z toho, jakou funkci plní v kapele. Neměly by být moc zvýrazněné spodní tóny, ani výšky.“ Ideálem tedy je, aby byla kytara ve všech polohách vyrovnaná a vysoké tóny zněly stejně nahlas. „Dosáhnout toho je pro nástrojáře jeden z nejtěžších úkolů. Když se povede, máte ale skoro vyhráno. Taková kytara se skvěle uplatní v každé skupině a každém studiu. Její zvuk nikde netrčí.“ Druhým důležitým úkolem je podle Michálka vtisknout každému kusu vlastní osobitost.
Nový kus pro Nohavicu
Zrovna v červenci si odvezl z Jihlavy novou kytaru Jaromír Nohavica. Místo šesti však měla sedm strun. „Díky tomu jsou písně skládané na ni trochu jiné. Spousta lidí je po Nohavicovi zkouší hrát na obyčejné kytary, ale nikdy to nebude ono, dokud nevezmou do ruky tutéž sedmistrunnou kytaru v ruském ladění,“ usmívá se Michálek. Letošní nástroj byl už třetí, který si od něj Nohavica koupil.
Jaký by mohl být podle Michálka recept na úspěch? „Já jsem se snažil odlišit od ostatních a přijít s něčím, co není zcela běžné. Nekopírovat cizí nástroje, mít svoje nápady. Když se to povede a vytrváte, když dlouhodobě přesvědčujete o kvalitě své práce, mělo by vaše podnikání fungovat,“ uzavírá řemeslník.
