Narůžovělá omítka, v přízemí obchody a restaurace, nad nimi čtyři patra bytů a náměstí jako na dlani. Bydlení v tomhle domě v centru Ostravy rozhodně není tuctová záležitost. Jeho obyvatelé to dobře vědí. Díky své adrese viděli z oken všechno možné, včetně okamžiků, kdy socialismus střídala v Československu koncem roku 1989 demokracie.
„Když přišel Listopad, bylo mi devětačtyřicet. Jezdil jsem u báňských strojíren se Škodou 1203, vstával jsem ráno v pět. Když jsem se kolem tří vracíval zpátky, už se tady na náměstí scházeli lidé. Občas jsem taky seběhl ven. Anebo jen tak koukal dolů,“ vzpomíná sedmdesátiletý Jiří Pastorek na Listopad v Ostravě.
Dodnes lituje, že tehdy nevlastnil fotoaparát. Z demonstrací, které se mu scházely pod okny, nemá jediný snímek. „Přitom by to stálo za fotodokumentaci. Bylo tu snad deset tisíc lidí. Nikdy bych nevěřil, že je možné, aby se tady sešlo tolik lidí. Bylo to vzrušující. Něco takového už z okna asi nikdy v životě neuvidím,“ přemýšlí Pastorek.
Příběh milicionáře
Dnešní Masarykovo náměstí se tehdy jmenovalo Lidových milicí. A hlídal jej kamenný milicionář s puškou na rameni. „Stál na kamenném podstavci dlouhá léta. Než jej po Listopadu sundali,“ popisuje Pastorek.
Jeho sousedka Alena Bichlerová si pamatuje, že v posledních týdnech roku 1989 byly dny, kdy se přes dav na náměstí nemohla dostat domů. „Bylo tady plno lidí, místy trochu chaos, byli jsme mladí, bylo to vzrušující,“ vrací se ve vzpomínkách.
Obdobně vzpomíná na listopadové dny i devětašedesátiletý Ladislav Bardoň. „Jedním okem jsem sledoval, co se děje na náměstí, druhým koukal na televizi, co se děje v Praze,“ pochvaluje si, že měl díky svému bydlišti v srdci Ostravy vynikající přehled. „Pamatuji na náměstí Komárka, Havla i Sládka. Byla to prostě euforie,“ vzpomíná Bardoň.
I on ocenil, když milicionář, na kterého se desítky let díval z okna, nakonec z náměstí zmizel. „Kdysi tam byly i záchodky a my jsme v občanském výboru usilovali, aby tam zůstaly. Aby lidé měli kam si odskočit, když potřebovali. Tuhle bitvu jsme prohráli. Z vyšších míst přišel pádný argument: bylo prý nedůstojné, aby soudruh milicionář stál naproti WC,“ směje se Bardoň.
Alena Bichlerová vypráví, že divoké to bylo i na Vysoké škole báňské, kde pracovala jako vedoucího edičního střediska a vydávala skripta pro studenty. „Tam to bylo hodně živé. Havla jsme vítali, přijel i s Komárkem,“ popisuje Bichlerová.
Její dcera Dana Šimíčková dva měsíce po revoluci odešla i s mužem za prací do Prahy. Denně chodila na Václavské náměstí, ale na dálku dál pozorně sledovala Ostravu. „Měli jsme informace od kamarádů, především o dění na ostravské pedagogické fakultě, kterou jsme s manželem oba absolvovali. Kamarádi, kteří ještě studovali, nám referovali, co se děje. Byli zděšení, že se nic moc nehnulo, kádři jen převlékli kabáty,“ vypráví Šimíčková.
Dobroty U Rokyty
Pastorkovi i Bichlerovi byli mezi prvními nájemníky, kteří se do domu na Masarykově náměstí v roce 1963 stěhovali. Protože se do domu nevchází z náměstí, ale z boční ulice, má od samého počátku adresu Solná 1. Mladé rodiny tehdy byty dostaly od svých zaměstnavatelů a s novou adresou se vypořádávaly různě. „Mně nevadí, že je tu rušno, že se dole na náměstí věčně něco děje. Naopak mi spíš vadí, když je tu ticho,“ usmívá se Jiří Pastorek.
Nerozčiluje ho, že mu pod okny každou chvíli vyhrává muzika a většinu dne chodí davy lidí. „Když jsou dole nějaké akce, stačí mi otevřít okno a sednout si do křesla,“ pochvaluje si společenský život na náměstí.
To Alena Bichlerová přiznává, že si na rozruch pod okny musela zvykat. „Když jsme se sem stěhovali, ještě jezdily přes náměstí trolejbusy a uprostřed stály veřejné záchodky. Ruch mi vadil, ale nakonec jsem si zvykla. Místo Lasa byla řada domů a na jejich rohu cukrárna U Rokyty,“ říká.
Její dcera Dana dodává, že U Rokyty měli vynikající rakvičky a věnečky. „S pravou šlehačkou. A báječnou vanilkovou zmrzlinou. A kdo chodil i v neděli, což jsem se svou babičkou chodila pravidelně, účastnil se promítání filmů u Rokytů doma nad cukrárnou. Děti se dívaly na pohádku, dospělí probírali otřesnou politickou situaci. Cukrárna měla prvorepublikovou úroveň i ducha, možná proto se celoživotně věnuju swingové hudbě,“ povídá Dana Šimíčková, jedna ze členek swingového seskupení Sestry Havelkovy.
Ladislav Bardoň patří k těm, kterým se náměstí, jak vypadá dnes, vůbec nelíbí. S nostalgií vzpomíná, jaké bývalo dřív. „Bývaly tady trhy a rostly tu stromy. Ty pak nemilosrdně setli. Jednou ráno přišli chlapi s pilami a bylo po stromech,“ lituje konce zeleně na Masarykově náměstí Bardoň.
Mrzí ho i to, že už se na náměstí skoro nebydlí. Obytné domy jsou tu pořádně už jen dva. „Okolo jsou samé kanceláře, některé ještě ke všemu prázdné. Někdy to ani nevypadá jako střed města,“ komentuje to.
Starousedlíci se přesto shodují, že bydlení na náměstí má pořád své kouzlo. A hlavně jednu velkou výhodu: člověk má vše na dosah. „Dost jsem na to hřešila. Všude jsem chodila poslední a kantoři na pedagogické fakultě už na to byli alergičtí. Věděli, že jsem byla ještě před pěti minutami v posteli,“ směje se Šimíčková.
