Přerov / Pohádkový Večerníček z nesmrtelné televizní znělky už bezmála půl století po večerech balancuje na jednokolce. Jiří Knápek z Přerova sice tak dlouho na malém kole se šlapkami a sedlem nejezdí, přesto toho na něm už umí mnohem více než jen rozhazovat listy papíru.
„Jednokolka někdy lidem připomíná cirkusovou atrakci pro žongléry. Je to ale jen méně známý dopravní prostředek,“ vysvětluje Knápek, který si jednokolku podmanil. Už dva roky na ní tráví až dvě hodiny denně, ve vedru, dešti i mrazu. Osmnáctiletý gymnazista na ní zkouší akrobatické kousky, ona mu zase chystá další výzvy.
Bolavé začátky
Že ale není jednoduché si na kolo nasednout a jet, to je už při prvním pohledu jasné. Jenom zvládnout šlápnutí do pedálu, udržet rovnováhu a nechat za sebou první metr jízdy, to není nic pro slabé nátury. Jednokolka nemá řídítka, takže pravděpodobnost, že si nezkušený jezdec nabije nos nebo dopadne na záda, je velká.
„Cestu jsem si taky hledal sám a mám za sebou odřená kolena i omlácené kotníky. Navíc jsem v Přerově jediný, takže se nemám od koho učit. Triky si vymýšlím nebo se inspiruji na internetu. Zkoušel jsem přesvědčit kamarády, aby jezdili se mnou, jenomže se jim to zdálo obtížné,“ říká jednokolkař.
Když se chce setkat se stejně nadšenými lidmi, musí zajet do větších měst, kde může kolegům předvést svoje umění. Na jednokolce umí skákat, vyhazovat ji do výšky, otáčet se s ní ve vzduchu, v letu křížit nohy nebo balancovat třeba na okraji lavičky. „Asi je třeba mít na to nadání. Zezačátku, když jsem se učil držet rovnováhu, jsem měl odrovnaná ramena i záda. Teď už problémy nepociťuji a soustředím se na styl. Rád bych v létě vyrazil na soutěže a poměřil si síly s borci z jiných měst i států. Myslím, že mám co předvést,“ konstatuje Knápek.
Na svém kole se také přepravuje po městě. Nejvíce s ním na jeden „zátah“ ujel dvaadvacet kilometrů, ale přiznává, že na větší vzdálenosti není stroj zvaný unicycle stavěný.
Ježíšek to spletl
K jednokolce jezdce přivedl otec. A to náhodou. „Viděl jsem ji v obchodě a řekl si, že by to byl pěkný vánoční dárek pro kolegu. Ten ale na jednokolce moc nejezdil. Jednou si ji půjčil můj syn a objevil v sobě talent,“ vysvětluje Jiří Knápek starší.
Rodiče proto koupili synovi jeho vlastní stroj. A po čase ještě jeden, dokonalejší a také dražší. „A protože je táta zdatný technik, vymýšlí mi zlepšovák, aby se mi jednokolka ještě lépe a efektivněji ovládala,“ říká Knápek mladší.
Od rodičů má podporu, ale i jednu podmínku. I když je venku sníh a mráz a jednokolka ho láká k projížďce, v jejich panelovém bytě má utrum.
