Na svou práci si nejspíš někdy zanadává každý člověk. Jaké povolání je ale nejtěžší a lidé by ho nedělali ani za nic? S touto otázkou vyrazila Sedmička do ulic a oslovila náhodně vybrané kolemjdoucí.
Podle šestadvaceti lidí ze sta je nejtěžší práce těch, kteří předávají znalosti druhým. Učitelů. „Neměl bych na to nervy,“ shodli se oslovení. V těsném závěsu se umístili popelář a doktor.
S otázkou, jestli je profese učitele opravdu tak náročná, se redaktorka na jednu hodinu proměnila v učitelku na písecké obchodní akademii.
„Ve školce nejsou takoví parchanti“
Protože nemám pedagogické vzdělání a těžko bych mohla učit jakýkoliv předmět na střední škole, volím jinou formu. Diskuzi se studenty o povolání učitele a jejich názorech na další zaměstnání. Jak mě totiž poučuje učitelka základů přírodních věd Ivona Nečasová, jde pořád o to samé. Udržet pozornost studentů, zapojit je do debaty a získat si je natolik, aby se mezi sebou nebavili, nepsali esemesky nebo neusnuli.
Kantor musí být tak trochu exhibicionista. Nastupuji před zvědavé pohledy studentů 2.B, pro stydlivého člověka nic jednoduchého. Zkoumavě si mě prohlíží, a tak mě s hrůzou napadá, jestli nemám někde roztržený svetr nebo rozeplý zip u kalhot. Nemám. Asi je to tím, že jsem nová a „neokoukaná“.
Dokonce to vypadá, že se mi je daří na chvíli zaujmout, protože komentují, co říkám, a vtipkují o odpovědích spolužáků.
„Já bych možná zkusila pedagogickou fakultu,“ ozývá se tichý hlas na otázku, zda by někdo chtěl být učitelem. Třída dívku odměňuje bouřlivým smíchem. „Ale pracovala bych jen ve školce, tam nejsou děti ještě takoví parchanti jako ve škole,“ dodává s úsměvem. Následuje další salva smíchu.
Na jednom se shodují všichni. Učitelem by být nechtěli. „Moje mamka je učitelka na učňáku. Podle toho, co mi říká, bych tam nevydržela. Co si dnešní děti dovolí, je někdy moc,“ uvažuje nahlas studentka v prostřední řadě a ostatní se přidávají. „Učitelé by měli mít větší pravomoce. Neškodil by sem tam i nějaký výchovný pohlavek,“ ozývá se z řad.
Zároveň mají stejný názor na to, jaké povolání je mnohem těžší než být kantorem. „Určitě je hodně těžká práce pilotů a letušek. Mají velkou zodpovědnost za cestující a navíc se může letadlo zřítit,“ uvažují.
Po pár minutách debaty mi pěkně vysychá v krku. Přece jen není lehké mluvit tak, aby mě slyšeli také studenti v zadních lavicích.
Po mně přebírá výuku fyziky profesorka Ivona Nečasová. Ve chvíli, kdy chce zkoušet, posloužím dvojici chlapců v poslední lavici jako dobrý štít: „Dneska ne, když tu máme tu návštěvu,“ protestují. Bez úspěchu.
Že je Ivona Nečasová opravdový profesionál, dokazuje vzápětí. Mluví o fyzice tak zajímavě, že ji žáci poslouchají, odpovídají na otázky a nijak výrazně nevyrušují.
Musí pracovat pořád na sto procent
Hodina příjemně utekla. Při představě, že bych se ale měla po desetiminutové přestávce přeorientovat na jiný předmět a hodinu znovu vyučovat, jsem pochopila, v čem spočívá obtížnost tohoto zaměstnání. Navíc bych asi neměla nervy na to vykládat látku a zjistit, že studenti si povídají mezi sebou a mě neberou. To potvrzuje i Nečasová. Ve školství pracuje od roku 1985, a proto dobře zná plusy a minusy svého povolání.
„Nevím, jestli je tahle profese nejtěžší, nemám porovnání. Ale protože jsem pracovala jako technolog, vím, že když jste v práci, kde nemáte před sebou třicet dětí a není vám dobře nebo si potřebujete odpočinout, tak si odpočinete a doděláte to jindy. Tím, že předstupujete před studenty, musíte pracovat na sto procent pořád,“ míní. Mrzí ji, že se dnešní děti tolik nepřipravují na vyučování. „Mají širší spektrum zájmů a škola je někdy až na zadním místě,“ uvažuje kantorka.
I po letech ale učitelku profese baví a hodně jí dává. Třeba v tom, že nehledí tak pesimisticky na dnešní mládež jako její vrstevníci. „Vidím i pozitiva. Pořád mám pocit, že se děti tolik nemění. Když se třeba řešil dříve piercing, přišlo mi to jako revolta, má něco v uchu, ale v podstatě o nic nejde. Pro rodiče to býval někdy šok. Pak jsem je uklidňovala,“ hodnotí Nečasová.
Životopisy s žádostí o práci, které na obchodní akademii chodí, by mohly nasvědčovat, že o práci kantora je stále zájem. „Hlavně jazykáři a učitelé všeobecně vzdělávacích předmětů, méně v kurzu jsou odborné předměty,“ popisuje ředitel obchodní akademie Zdeněk Šmelhaus.
Podle informací z pedagogických fakult i statistik ale řada mladých lidí už během studia na pedagogické fakultě ví, že se oboru věnovat nebude. „Je to spojené s platy ve školství, které jsou hrozně nízké. Mladý člověk po vysoké škole už třeba pomýšlí na rodinu, novou domácnost a peníze tomu neodpovídají,“ myslí si ředitel. Mrzí ho, že lidé kritizují tuto profesi a přitom nemají ponětí, co doopravdy obnáší.
„Pracoval jsem v zahraničním obchodě a pletařském průmyslu, než jsem se dal na kantořinu a překvapilo mě, jak jsem byl odrovnaný po příchodu ze školy. Taky jsem si to coby úředník nedovedl představit. Vypětí a stres po šesti hodinách učení jsou velké,“ vzpomíná. Navíc jeho práce nekončí za branami školy. „Doma se připravuji na další den a opravuji testy. U mě je to znásobené tím, že manželka také učí, takže se o práci bavíme i doma. Naše děti nás už pak okřikovaly,“ vypráví Zdeněk Šmelhaus.
Nemá sice pocit, že by se choval k lidem ve svém okolí jako k žákům, ale jednu „profesionální deformaci“ si uvědomuje. „Já i manželka mluvíme někdy nahlas. Je to zvyk. Kolikrát ženě z legrace říkám: Nekřič na mě, nejsi na stupínku!“ usmívá se.
Výsledky ankety mezi 100 lidmi
Učitel
Popelář
Lékař
Dělník
Metař
Uklízečka
Hrobník, pošťák, prodavačka v supermarketu, řidič autobusu, řidič kamionu, kuchařka, zdravotní sestra, ošetřovatelka v domově důchodců, právník, zemědělec
Po jednom hlasu: cestář, obsluha veřejných záchodků, překladatelka, zedník, strojvedoucí, chůva, kaskadér, ředitel psychiatrie, pojišťovací agent, pracovník na statistickém úřadě
