Dávno předtím, než bylo známo jméno konkrétního ministra, se aktivizovaly týmy živých i nemrtvých, vyčkávajících na svou kořist ve státní správě. Tu se ministrům mazal med kolem úst, tu se přispěchalo s nějakou přátelskou výhrůžkou, tu se upozornilo na kmotra vzadu, jindy postačila gratulační esemeska nebo hluboká poklona.
Ke všeobecnému překvapení se na svět vyškrabala i jména, o kterých si každý myslel, že jsou dávno v politickém záhrobí. A každý jeden čekal (či stále čeká) na zprávu od toho svého ministra, zda je jako náměstek nebo alespoň sekční šéf přijat. Lépe řečeno, zda někdo jiný nehrál s vyšší kartou.
Nejhorší to asi měli ministři za hnutí ANO, které šéf Andrej Babiš tahal jako králíky z klobouku. Z logiky věci pak neměli stejné zázemí jako třeba kolegové z ČSSD, kteří si své (ač často měňavé) skupinky blízkých vytvářejí dlouhá léta. U Babiše a jeho stranických podřízených se proto dveře netrhly. Na audienci se tam vystřídalo množství lidí s čestnými i nízkými úmysly.
Je dobře, že se ministři snaží vrcholné posty úřadů obsadit co nejrychleji, i když se to ne vždy daří. Rychlost je účinnou zbraní proti slizovodům. Smutná legrace tím ale nekončí. Slizké a jedovaté intriky jen propadly o úroveň níž, k subalterním úředníkům.