Kvalitní bankovní systém má být z podstaty nudný – dostatečně robustní a stabilní, aby nepřitahoval zbytečnou pozornost mimo úzký okruh tradičně zainteresovaných subjektů. Dlouholetou éru setrvalé nudy přerušil náhlý kolaps Silicon Valley Bank (SVB), který opět pozvedl obavy o kondici peněžních ústavů na téma silně rezonující mezi širokou veřejností. Rozhodné kroky regulatorních autorit dokázaly odvrátit akutní finanční pohromu. To však neznamená, že došlo k úplnému odstranění problému. Spíše přecházíme do chronické fáze.
Relativní klid od konce března trval pouze do chvíle, než své výsledky zveřejnila First Republic Bank. Na povrch vyplulo, že během prvního kvartálu se depozita finančního domu scvrkla o téměř 40 procent. Takto drastické tempo odlivu vkladů vyvolalo oprávněné pochybnosti ohledně životaschopnosti banky. Anabázi promptně ukončila Federální společnost pro pojištění vkladů (FDIC), která peněžní ústav převzala s cílem najít kupce z řad bank s monstrózní bilancí. Aktiva First Republic nakonec pohltila JP Morgan. Šéf finančního domu Jamie Dimon se snažil portrétovat jako zachránce, reálně však předvedl zářný příklad „efektivního altruismu“.
JP Morgan a Bank of America jsou jediné peněžní ústavy, jejichž depozita přesahují deset procent celkového objemu vkladů v USA. Z tohoto důvodu mají omezenou akviziční politiku. Pokud by banka tento podíl kvůli fúzi překročila, musela být žádat o souhlas regulátory. Jelikož JP Morgan přebírá banku v rámci snahy zabránit šíření nákazy, je logické, že postoj regulátorů vůči porušení limitu bude shovívavější. Navíc bankovní gigant získal aktiva First Republic s diskontem.
Kroky JP Morgan vyvolávají obavy z narůstající koncentrace v americkém bankovnictví. FDIC se při prodeji musí řídit nejlepší možnou nabídkou. S tou logicky přijdou největší peněžní ústavy, které disponují kapitálovými přebytky. Hrozí tak scénář, že vítěz bere vše a zároveň se dále rozevírají nůžky mezi „too-big-to-fail“ institucemi a jejich menšími protějšky. Určitou úlitbou pro regionální hráče je skutečnost, že 95 procent z nákladů, které FDIC vznikly v souvislosti s debaklem okolo SVB a Signature Bank, uhradí právě bankovní giganty.
Investoři aktuálně vyhlížejí slabé kusy, a v jejich hledáčku se proto objevila Pac West. Banka utrpěla první týden v květnu odliv depozit ve výši devíti procent a akcie zažily volný pád. Nicméně i mezi regionálními finančními ústavy se najdou premianti. Do Western Alliance přitekly od začátku druhého kvartálu asi dvě miliardy dolarů nových vkladů, což signalizuje, že mizerie v sektoru není univerzální.
Bezprostřední problém představuje toxický koktejl vysokého objemu přelétavých nadlimitních depozit v hodnotě přes sedm bilionů dolarů a nerealizovaných ztrát na dluhopisových portfoliích. Taková konstelace může vést k záchvatům akutního stresu, kdy velcí vkladatelé začnou své prostředky náhle přesouvat do jiných institucí. Vzhledem k digitalizaci finančního systému mohou další „runy“ trvat hodiny, nikoli dny. Regulátoři musejí tyto nerovnováhy vyhledávat. K návratu důvěry přispělo plné odškodnění nadlimitních vkladatelů po pádu SVB. To lze číst jako implicitní garanci, že by FDIC podobně postupoval v případě budoucích kolapsů peněžních ústavů.
V pozadí bankovního byznysu se skrývá dichotomie. Finanční domy jsou klasické podniky, které podstupují riziko s cílem maximalizovat své výnosy. Na druhou stranu však hrají prominentní roli v ekonomice – klíčovým způsobem se podílejí na tvorbě peněz. Jejich fungování tak má privátní i celospolečenskou dimenzi. V následujících letech se mezi regulátory povede debata, jak zajistit hladký souběh obou funkcí.
Autor je portfolio manažerem společnosti Cyrrus.
