Globální ekonomika od svého vrcholu zaznamenaného v roce 2017 zpomaluje tempo svého růstu. Ve světle geopolitických nejistot, obchodních válek, brexitu, strukturálních změn v automobilovém či energetickém průmyslu není divu. Zatímco ještě vloni měly centrální banky tendenci předchozí uvolněnost v měnové politice utlumovat a vracet se k normálnímu fungování, v průběhu letošního roku kormidlo otočily a snaží se ekonomikám uvolněním měnových podmínek pomoci.
Americká centrální banka stihla vrátit úrokové sazby alespoň do neutrálního pásma a nyní má odkud snižovat, ECB je na tom tohoto z pohledu ale mnohem hůře – repo sazba je na nule, depozitní sazba v minusu. Evropským bankéřům tak nezbylo, než se po pár měsících vrátit k programu odkupu aktiv, nestandardnímu opatření, ze kterého se pomalu stal standard. Je jasné, že z hlediska hospodářskopolitického mixu by ruku k dílu měla přidat i fiskální politika. Že je míč na její straně, potvrdil na posledním zasedání ECB předchozí guvernér Mario Draghi.
Všichni máme v hlavách evropskou dluhovou krizi, a je tedy namístě otázka, zda má fiskál prostor pro to ekonomiku eurozóny podpořit. Mírný fiskální stimul ve výši 0,2 procenta HDP očekáváme příští rok od Německa a Nizozemsko. Prostor pro výraznější podporu (až do výše tří procent HDP) mají nejenom tyto země, ale třeba i Rakousko.
Fiskální bazuka ale zatím podle nás zůstane u ledu. Vlády by ji vytáhly až v případě, kdy by šlo do tuhého, tedy v situaci, kdy by reálně hrozila recese. Podpora ekonomiky tak bude i nadále zatím ležet hlavně na bedrech centrálních bankéřů.
Autor je hlavní ekonom Komerční banky
