Nejnovější jednání řídicího výboru ECB bylo zajímavé ani ne tak z hlediska samotného rozhodnutí (všeobecně se předpokládala neměnnost nastavení nástrojů), jako spíš ohledně následné tiskové konference. Na ní totiž měla poprvé odpovídat na dotazy mnohdy velmi zasvěcených novinářů novopečená šéfka ECB Christine Lagardeová – tedy právnička, která se měnové politice nikdy předtím ve své kariéře systematicky nevěnovala.
Do vějíře nástrojů, kterými centrální banky působí na ekonomiku, totiž rozhodně patří i komunikace. A v jejím rámci má svou roli i dojem, který dělají jednotlivá vystoupení členů vedení těchto bank. Pokud by konkrétně Lagardeová nejistým vystupováním mimoděk prozradila, že v teorii nebo praxi měnové politiky tápe, mohlo by to vyvolat dojem, že směřování ECB bude více než za jejího předchůdce Maria Draghiho ovlivněno ostřílenějšími „řadovými“ členy řidicího výboru. To by mohlo kroky ECB posouvat novým směrem nebo do nich přinejmenším vnést určitou zmatečnost: ve výboru je celá řada těch, kterým se nynější směřování ECB hrubě nelíbí.
A jak to dopadlo? ECB skutečně nastavení svých měnověpolitických nástrojů nezměnila (klíčová depozitní sazba na úrovni –0,5 procenta, nákupy aktiv tempem 20 miliard eur měsíčně). A v palbě novinářských otázek si Lagardeová vedla nečekaně dobře. Většinou odpověděla vcelku fundovaně – včetně měnově-politických fajnovostí, jako je například problém zařazení cen bydlení a nemovitostí do indexu inflace. Dokonce občas zmínila (snad aby ukázala, jak je od začátku svého mandátu v obraze) nějaké to číslo – skoro bych řekl více, než měl ve zvyku Draghi.
Madam Lagardeová, zdá se, do měnověpolitického světa proniká rychle. Snad tedy stejně bystře pochopí i to, že její oblíbené téma ochrany klimatu do tohoto světa prostě vůbec nepatří.
