Z tuzemského politického i ekonomického prostředí lze stále „slyšet“ naprosté ticho ohledně vstupu České republiky do eurozóny. Dostatečně nejsou zmiňovány ani zásadní body, které byly předmětem nedávného zasedání euroskupiny. Až budoucnost ukáže, do jaké míry je například návrh na posílení fiskálního nástroje eurozóny průlomový. Naše úřady se nechaly na oplátku slyšet, že pravidelná zpráva o pokroku pozbývá smyslu a zda vůbec se namáhat jejím vydáváním. Ve světle takto macešsky furiantského přístupu je onen smysl opravdu nicotný.
Přitom právě uplynulé měsíce ukázaly, že eurozóna nelení a ambiciózně mává křídly pro svůj další rozmach. Zmiňovaný summit euroskupiny byl na jedné straně hodnotícím, na straně druhé definoval nové cíle především v oblasti posilování fiskální role eurozóny ve finančním rámci EU. Všímal si i toho, jak dále posílit globální roli eura.
Eurozóna v létě 2019 je skutečně něčím úplně jiným, než byla eurozóna před 10 lety, kdy čelila bezprecedentně tvrdé krizi, které s tehdejším vybavením ani úspěšně čelit schopna nebyla.
Lze říci, že toto období na straně jedné završuje éru zavádění konstrukčních součástek soukolí eurozóny, které citelně a fatálně chyběly v období krize, ale současně ambiciózně kráčí vpřed při snaze výrazně zesílit fiskální pozici eurozóny – tedy to, co stoupenci i odpůrci měnové integrace v Evropě téměř ve shodě označují jako doposud velmi nedostatečné.
Do toho všeho by nemělo trvat příliš dlouho, aby se eurozóna rozšířila z nynějších 19 na 21 členů. Loňský bulharský příklad zahájení nezbytných formálních kroků pro vstup do eurozóny je letos následován Chorvatskem.
Odvracet se od toho všeho právě v této době zády a domnívat se, že to není důležité, je neprofesionální, nestátnické a odstředivé. Zvláště pokud zůstane pouze u pasivního odmítání a omílání stále stejných frází bez navržení rozumné, realistické a akceptovatelné alternativy.
