Dodavatelé energií upřednostňují uzavírání smluv především na dobu určitou. Ve smlouvách je totiž jasně definovaná doba, na jakou se smluvní vztah uzavírá – v případě tohoto typu smlouvy tedy mají dodavatelé zákazníka a zisk „jistý“ na určitou dobu. Smlouva na dobu určitou zpravidla obsahuje automatické prodloužení platnosti smlouvy, takzvanou prolongaci.
Pokud si spotřebitel nepohlídá dobu, ve které může stávající smlouvu vypovědět (před ukončením sjednané doby), pak se mu smlouva automaticky prodlouží o sjednanou dobu, a to i opakovaně. To je podstatná nevýhoda smlouvy uzavřené na dobu určitou, protože spotřebitel smlouvu nemůže bez důvodu ukončit před sjednaným koncem.
Při vypovězení před sjednaným koncem hrozí spotřebiteli vystavení sankce za nedodržení smluvních podmínek ze strany zákazníka, přesněji deaktivační poplatek. Jeho výše musí být vždy uvedena ve smlouvě. Smlouvu na dobu neurčitou je naopak možné ukončit kdykoli bez sankcí ze strany dodavatele, přičemž ze zákona nesmí být výpovědní doba delší než tři měsíce.
Tak už víte, proč dodavatelé jen v omezené míře nabízejí zákazníkům možnost uzavírat smlouvy na dobu neurčitou? Protože tento typ smlouvy dává spotřebiteli možnost reagovat na změny podmínek na trhu a umožňuje častěji si měnit dodavatele.
Tak jak jste na tom? Už víte, o jaký typ smlouvy si říci, aby byla výhodná? Víte, jaký typ smlouvy máte?
Autorka je předsedkyní ERÚ
