A to šlo v podstatě o drobné. Evropa stále vidí za řeckou kauzou především ekonomický problém, ale někteří komentátoři si všímají i rostoucího napětí na ulici. Svébytnou kapitolou je pak rezignovaněvýhružný komentář řeckého listu To Ethnos.
Eonos
O krok nikam dále
Není pochyb o tom, že Řecko musí zůstat v eurozóně. Dnešní stav společnosti je pořád lepší než představa problémů a politické frivolnosti při nekontrolovaném bankrotu. Správnou politikou by aktuálně byla ta, která nechává stranou stranické priority, a proto by brala na zřetel nuance. Rozdělování (buď – nebo, levicový – pravicový) je špatným rádcem. V tomto ohledu otázka nestojí, zda být v eurozóně, či nikoli. Každý svědomitý občan odpoví „ano“. Otázka zní: Může nás nový úsporný plán, uvalený na nás věřiteli, vyvést z krize? Nebo je to nejrychlejší cesta k nekontrolovanému bankrotu? V zásadě jsme byli požádáni provést extrémní vnitřní devalvaci, což za současného stavu přinese víc škody než užitku. Žádný plán bez sociální životaschopnosti nemůže stabilizovat nebo nastartovat ekonomiku. Propíchejte gumy a pak čekejte, že v letech 2012 a 2013 pojede vaše auto rychleji. Když toto zmíníte před těmi, kteří zemi navedli do slepé uličky, řeknou: Předložte lepší návrh. Jako by ten jejich byl realizovatelný. Nemá to řešení. Ani po dvou letech krize neexistuje realistický plán, jak z ní ven. Trojka přinese úvěr, my nemůžeme ani vyjednávat. I EU má ale svou zodpovědnost. Němci příliš tvrdě tahají za provaz. Jejich plán nemůže ustát ani Řecko, ani žádná jiná evropská země. Brzy bude mít problém Německo.
Jasněji v otázce Řecka může být na začátku příštího týdne:
Die Welt
Noční můra Evropy
Řecko přijalo přísný úsporný plán. Nyní je konečně jasné, že nedbalost vlád za posledních 30 let, jejich demagogie, klientelismus, krátkozrakost, to vše přimělo evropské partnery k nesmlouvavému postoji. Zároveň si ale v takové ekonomicko-politické aféře, která se výrazně dotýká národa, jeho vůle, hrdosti i paměti, málokdo chce ušpinit prsty. Dá se to odhadnout podle vyjádření zodpovědných v Německu a Francii, kteří tvrdí, že nejde o diktát. Bylo by vhodnější, kdyby se nezvažovalo nahrazení řeckého ministra financí evropským komisařem.
Chtělo by se věřit, že autoři úsporného plánu nebudou všechna opatření tvořit podle jednoho mustru – výdaje na zdravotnictví redukují stejně drasticky jako náklady přebujelého státního aparátu. Jinak řečeno, jeden by chtěl mít jistotu, že experti, kteří zachraňují zemi před úpadkem, opravdu nemají jinou možnost než krátit naslepo v rozpočtu veřejných služeb tak, že se krácení dotkne všech, na nichž je závislé „biopolitické“ přežití občanů – nemocnic stejně jako poslanců. Každopádně experti nalinkovali jasný scénář – cílem je, aby se země v roce 2020 dostala na úroveň zadlužení v roce 2009, tedy na stav před „záchranou“. Snad to nikdo nevyhodnotí jako vhodný příklad řešení.
Financial Times
Řecko by mělo zbankrotovat
Přede dvěma lety většina evropských politiků věřila, že Řecko zachrání. Ani situaci nekonzultovali s politiky z jiných částí světa, kde krize úspěšně vyřešili. Vyzbrojeni ignorancí a arogancí skončili u opakování chyb. Mysleli si, jak jsou chytří, když přišli s nápadem fiskálního krácení, a že dobrovolné zapojení soukromého sektoru může skutečně pomoci. V některých severoevropských metropolích už došla trpělivost s řeckými politiky. A jelikož je jasné, že řecké HDP bude dál padat vlivem úspor, začínají si „v centru“ pohrávat s myšlenkou kapitulace. Zároveň jsou ale alergičtí na riziko a jakoukoli akci. Cítí, že musejí předstírat, že poslední úsporný plán pro Řecko berou vážně, zároveň dělají dojem, že chtějí hájit zájmy domácích daňových poplatníků. Řecké koaliční strany dosáhly dohody, parlament ji přijal.
Co lze očekávat? Úsporný program se zavede. Nastane zklidnění, ale za pár měsíců se ukáže, že škrty v platech a důchodech depresi prohloubily.
Evropští politici také zjistí, že v takto zdeformovaném ekonomickém prostředí je nereálný i redukovaný cíl – privatizace. A to ještě není nejhorší scénář, protože v něm sehrávají podpůrnou roli řečtí politici. Jen při sledování aktuálních rezignací ministrů po představení posledního programu: víme jistě, že Antonis Samaras, lídr Nové demokracie a pravděpodobný vítěz dubnových voleb, bude chtít spolupracovat na této strategii? To politicky snad ani není možné.
SME
Řecký oheň
Řecko je kolébkou evropské demokracie a hlavně díky těmto pradávným zásluhám se ekonomicky nezaslouženě dostalo do eurozóny. Od konce antiky si však Řecko svobody a demokracie užilo mnohem méně než většina západní Evropy a to, co se dnes děje v aténských ulicích, je i výsledkem nedostatečných demokratických a občanských návyků. Násilné protesty asi nebudou znamenat konec řecké demokracie. V řecké politice jsou tradičně silné krajně pravicové i krajně levicové proudy, je tu řada extremistických skupin ochotných bojovat za své zájmy i násilím. Stále však jde o proudy menšinové.
Horší je, že se zájmy extremistů silně překrývají se zájmy odborových organizací státních zaměstnanců a se zájmy uskupení privilegovaných živnostníků, které stát uměle chrání před konkurencí. Můžeme samozřejmě mít jisté pochopení pro lidi, jejichž příjmy klesly možná na polovinu, a pokud budou donuceni navíc platit daně, klesnou ještě více. To však nic nemění na tom, že jejich příjmy až po tomto poklesu začínají odpovídat reálné výkonnosti řecké ekonomiky. Řecko je jen nejkřiklavější příklad toho, co všechno se může stát, jestliže voliči trvale neberou na vědomí, že nelze žít nad poměry, a politici jim v tom vycházejí v ústrety. Je to výstražný maják pro celou Evropu.
