Bárta se hned tak nevzdává

Vít Bárta, Jaroslav Škárka

Vít Bárta, Jaroslav Škárka Zdroj: CTK/Roman Vondrous

V roce 2010 vstoupil manažer Vít Bárta do politiky. Metody, které používal v byznysu, mu v politice zlomily vaz.

Dynamicky vyhlížející a konající chlapík, vždy luxusně oblečený. Popis zevnějšku sice leccos z jeho letory a myšlení napovídá, ale přece jenom bude přesnější, když bude hovořit on, Vít Bárta. Na začátku roku 2010, když pronikal do povědomí veřejnosti, tvrdil: „Dělám manažera v byznysu. Nejsem politický představitel a nemíním mít politické názory. A to, co dělám pro stranu, dělám ve svém volném čase.“

Čtěte také:

Bárta si chce vyřídit účty s Pospíšilem. Bude kandidovat v Plzni

Poslaneckého mandátu se nevzdám, oznámil Vít Bárta

V polovině téhož roku už ale bylo všechno jinak: „Vstup do politiky nebyl pragmatický krok. Byl to jasný cíl, ke kterému jsem dospěl.“ S chutí také vyprávěl, jak k tomuhle jasnému cíli dospěl. Podle něj to bylo tak, že od voleb do europarlamentu ho Radek, rozuměj John, a Kačenka, tedy jeho dnešní žena Kateřina Klasnová, přesvědčovali, aby se více zapojil do práce strany Věci veřejné. On, protože v této zemi platí velké daně a byl mu sympatický tah véček v boji proti korupci, se do stranické práce skutečně čím dál tím víc zapojoval. Ani jeho „pouhá“ podpora strany však nebyla marná. S dalšími podnikateli založil Klub angažovaných podnikatelů, který v srpnu 2009 lokální straně poskytl sponzorský dar dvanáct milionů korun. Dalších deset milionů dal KAP Věcem veřejným i na volební kampaň v březnu 2010.

Vít BártaVít Bárta | kresba Bretislav Kovarik

Ale zpět. Ano, bylo to rychlé. Na začátku volebního roku v deníku Dnes na otázku, zda je stratégem strany, odpovídal, že rozhodně ne: „Věci veřejné jsou dynamický spolek mladých lidí, ale je tam trochu nepořádek. Moje role je snažit se tu kreativitu svázat do pravidel. Véčkaři jsou éterické bytosti, ale musí si říkat i negativní věci. Já jsem kouč. Systémový manažer. Takže já jsem v prvé řadě podnikatel. Nejsem ani straník. Ani nekandiduji. V rámci svého volného času se zapojuji do podpůrných činností.“ Pak kandidoval, stal se straníkem a záhy po úspěchu Věcí veřejných v parlamentních volbách bylo jasné i to, že Radek John je předsedou VV pouze na papíře.

V jednom má Bárta pravdu. Nejmenší vládní strana nikdy nebyla a patrně už asi nikdy nebude standardně fungující partají. Nejen proto, že sice má oficiálního předsedu, ale všichni vědí, že faktickým vůdcem je Bárta. A bude, pokud nesloží poslanecký mandát. Což, jak prohlásil, rozhodně neudělá.

Připomínat, že poté, co se Bárta více zapojil do stranického dění, Věci veřejné zprivatizoval a učinil z nich svůj podnikatelský projekt, je skoro zbytečné. Co za připomenutí ale rozhodně stojí, jsou rozporuplné reakce, které novinářský objev provázely. Když vyšlo najevo, že Bárta už v roce 2007 pracoval na strategii, jak získat politickou moc k tomu, aby posílil své ekonomické zájmy, nad Věcmi veřejnými se rozpoutala bouřlivá veřejná debata. Její závěr se dá shrnout do vyjádření předsedy TOP 09 Karla Schwarzenberga: „Ten pitomec to napsal, ostatní si to myslí.“

Bárta imponoval a možná ještě stále imponuje mnohým politikům, prezidenta země nevyjímaje. Jistě k tomu přispívá i to, že nyní soudem vláčený podnikatel pochází z významné pražské lékařské rodiny (Bártův dědeček byl prvním primářem vinohradské nemocnice v Praze).

Václavu Klausovi se musí zamlouvat, že Bárta je vyznavačem českých národních zájmů. Není náhoda, že bezpečnostní firma, kterou vybudoval, nesla název Agentura Bílého lva. Metody, které ABL používala v byznysu včetně stylu řízení, v politice Bártovi postupně zlomily vaz. K němu ale neodmyslitelně patří. Říkal to už přede dvěma lety. Takže ještě jednou dva jeho vlastní výroky. „Párkrát v životě jsem byl agentem provokatérem. A v takových případech se pořizují záznamy.“

„Shromažďování dat je zásadní součástí svobody jednotlivce hájit své zájmy a dokázat, jak ta která věc je.“
Teď Bárta hodlá usilovat o zvrácení nepodmíněného trestu a v podzimních krajských volbách také o post plzeňského hejtmana. Chce přitom bojovat s těmi, kteří podle něj stáli za útokem na Věci veřejné. Vlivným členem plzeňské ODS Romanem Jurečkou a ministrem spravedlnosti a předsedou tamní regionální rady ODS Jiřím Pospíšilem.

Škárka je v dobrém smyslu kaskadér

Je to obyčejný příběh kluka z Moravy. Vystudovaného pedagoga Jaroslava Škárky, kterého přitahovala politika a lepší společnost.

V devadesátých letech, to mu bylo dvacet, Jaroslav Škárka nakrátko vstoupil do ODS. Osm let se živil jako podnikatel – byl manažerem internetového serveru, redaktor učebnic, šéfredaktor počítačové redakce. Slušná, ale pro něj docela jistě příliš nenápadná existence.

Politika ho stále přitahovala a pak přišlo setkání s dnes už také bývalým véčkařem Josefem Dobešem. Ten, jak říká, Škárku vybral. Zajistil mu slušnou kariéru. V roce 2005 Škárka začal VV šéfovat, poté byl výkonným místopředsedou strany, post ho vynesl do zastupitelstva Prahy 1 a nakonec až do Poslanecké sněmovny. Také takový slušný, spořádaný vzestup. A vlastně jako nenápadně působícího člověka, s nesmělým úsměvem bychom si mohli Škárku pamatovat i z procesu, kterým vyvrcholila aféra s uplácením ve straně Věci veřejné. Tedy, kdyby skandál nerozpoutal a u soudu nemluvil…

Jaroslav ŠkárkaJaroslav Škárka | kresba Bretislav Kovarik

Škárka se však proslavil mnohem dřív. Díky svému blogu, kde napsal, že do tramvaje nastoupí opravdu jenom tehdy, když není zbytí. Protože špinavé sedačky, upatlaná madla, ukrajinští dělníci ve špinavých montérkách a smradlaví spící bezdomovci pro něj nejsou lákadla ve prospěch městské dopravy. Tenhle výrok napovídá mnohem víc než to, že jeho autor trpí, řekněme – xenofobií. Je to výrok člověka, který se chce vymanit z prostřednosti, patřit k horním deseti tisícům. A politiku přitom nejspíš vidí jako nejsnadnější prostředek, který kohokoliv do horních pater společnosti vynese.
Nicméně je fakt, že ve Věcech veřejných patřil Škárka k těm, kteří nevýznamnou lokální stranu posunovali i do vyšších pater politiky. Když se ocitla na samém vrcholu, měla už v čele jiné hvězdy – Víta Bártu, Radka Johna. Straníci navíc přestávali respektovat Škárkovy názory, v jeho očích se strana posunovala příliš doleva. Na pořádný malér bylo zaděláno.
Vít Bárta i Josef Dobeš, kteří teď o Škárkovi mluví jako o černé kaňce, prostě nedali pozor, ztratili ostražitost, kterou si do politiky přenesli z bezpečnostní agentury ABL. O minulosti svého bývalého předsedy přitom dobře věděli. „Jaroslav Škárka, protože byl v dobrém slova smyslu trochu kaskadér, měl za úkol jít do kauz, které nejsou úplně bezpečné, třeba psát o někom, kdo dělá nějaký byznys,“ popisoval úlohu už vyloučeného člena VV v časopisu Pražan bývalý člen Věcí veřejných Dobeš.

Není divu, že „v dobrém smyslu trochu kaskadér“ byl pořádně zhrzený. Nejspíš už dlouho předtím, než se rozhodl časopisu Respekt osvětlit poměry, které ve Věcech veřejných a poslaneckém klubu strany panují. Roztrpčený byl bezprostředně po volbách do Poslanecké sněmovny, protože ho Vít Bárta nevzal do vlády. Janku Kroupovi z deníku Dnes na otázku, čeho tedy chtěl být ministrem, bezelstně odpověděl: „Něčeho.“ Nepovedlo se, místo raketového vzestupu přišel rychlý pád.

Škárka se nevzdává. Rozsudek, který vynesl soudce Šott, je pro něj, podle toho, co říká, nepochopitelný. Vždyť on byl ten, který nahlásil policii, že od Bárty dostal peníze, které považuje za úplatek. Takže je pro něj s podivem, že za to má být trestán. „Myslím, že celý ten rozsudek je zpochybnitelný,“ věří.

V Poslanecké sněmovně zůstává, o složení mandátu bude uvažovat, pokud po všech odvoláních verdikt o třech letech za mřížemi nabude právní moci. Že mandát skutečně složí, jisté není: „Mimochodem tohle také není podle mě úplně jednoznačné, že by odsouzený pravomocně měl povinnost ze zákona být zbaven poslaneckého mandátu. Nicméně znova říkám, budu o tom uvažovat.“