Hovoří-li se o nutnosti rozpočtových reforem, bývá zvykem skloňovat provázanost všech změn. I když po pravdě řečeno ne tolik v poslední době, a zejména v Česku. Většina úprav na příjmové i výdajové straně státního rozpočtu (včetně těch „dočasných“) je evidentně motivována aktuální situací – zhoršující se ekonomikou eurozóny, která se promítá i do situace u nás.
Občas se objeví dokonce názor volající po odkladu některých reforem. Těch, které si vyžádají dodatečné náklady. A zároveň se hovoří o omezení v oblastech, kde bychom potřebovali spíše posílit. Například ve školství, kde máme hodně velký problém se zaostáváním za vyspělým světem (a nejen za ním). Nebo v bezpečnosti, tedy u policie (i když zde je hlavním problémem efektivnost, ne malý počet policistů; na druhé straně efektivnost nezvýšíte beze změn a každá změna něco stojí).
Co ale s tím, když někde se šetřit musí? A rozložení v čase vzhledem k politickému cyklu nikdo nevěří. Mám jeden návrh. Zkusme oddělit reformy pro dlouhodobé zlepšení ekonomiky země a opatření proti akutně rostoucímu dluhu. A namísto dočasných opatření proti rozpočtovému schodku vymyslet něco, co pomůže i do budoucna. Pak provázaně provést změny v obou oblastech tak, abychom krátkodobé i dlouhodobé cíle podpořili zároveň.
Opačně než Keynes
Může se zdát, že ekonomika nyní potřebuje spíše podporu poptávky než změny směřující k trvale udržitelným veřejným financím. Jenže čím víc budeme pouštět do spotřeby, tím více budeme omezovat investice. A udržovat výhled na dlouhodobou neudržitelnost státního deficitu.
Nejedna nadnárodní instituce nás kritizovala za laxnost, s níž přistupujeme k reformám. Zároveň stále patříme k zemím, které jsou na tom z hlediska absolutní výše dluhu relativně dobře. Podle poměru k HPD (okolo 40 procent) patříme k nejlepším zemím Evropské unie. Závidět nám mohou nejen v Řecku, Irsku, Portugalsku či Itálii. Na zhruba dvojnásobné úrovni se pohybují i Německo, Francie a například Velká Británie.
Reformy vedoucí k dlouhodobé stabilizaci systému mohou působit jako magnet na peníze. Na volné finanční prostředky hledající umístění. Jinak řečeno, pomohou udržet zájem o české státní obligace a financovat zdejší stát relativně levně – ve srovnání s některými jinými zeměmi. Zároveň ale mohou přitáhnout investory. Zvlášť pokud bychom dokázali snížit vedlejší náklady práce, zlepšit právní rámec a zejména vymahatelnost práva. Jde nepochybně o nejvýraznější bariéry, odrazující investory od České republiky. S efektivní podporou vývoje a inovací bychom mohli lákat i nové technologické firmy, ale to už bych asi chtěl moc. Stačilo by, kdyby ty současné neodcházely. Zkrátka podpora finanční stability a podnikatelského prostředí by jistě byla efektivnější než zvyšování poptávky. Jsme velmi otevřená, exportně orientovaná ekonomika a význam dovozu je dnes mimořádně silný dokonce i u zboží základní spotřeby.
Speciální daň
A co s dluhem, když nebudeme razantně brzdit výdaje na změny ani zvyšovat daně? Ve zcela jiné diskusi – o fiskálních radách a rozpočtových brzdách – se objevil po mém soudu jednoduchý a geniální návod. Přišel s ním viceguvernér ČNB Vladimír Tomšík: Zaveďme dluhovou daň.
Záměr je jednoduchý. Namísto pomalého zvyšování cenové zátěže obyvatel i ekonomických subjektů formou zvyšování DPH (což nakonec opět odnesou obyvatelé ve vyšších cenách či úbytku pracovních míst), zaveďme daň tak transparentní, že politici budou muset občanům naservírovat každé zvýšení dluhu bez jakýchkoliv obezliček. Každý na svých příjmech uvidí, kolik se platí na dluh. A bude mít důvod volit toho, kdo bude daň snižovat. Avšak bez zvyšování daní jiných. > Dluhová daň by totiž měla sloužit čistě ke splácení státního dluhu. Nesměla by se použít na nic jiného. A naopak dluh by se nesměl splácet z žádného jiného výnosu státního rozpočtu. Konstrukce mohou být různé. Osobně bych se přikláněl k proporční dani z příjmu. Byť je možná třeba i daň z hlavy, ta ale nutí platit i občany v nouzi.
Politici by si to museli s dalším zadlužováním rozmyslet. Na druhou stranu by jim asi velká část občanů dočasné zvýšení odvodů odpustila. A získali by tak polštář pro řešení problému. Nehledě na to, že by nějakou částkou přispěli i ti, kteří dnes díky odečitatelným položkám daň vlastně neplatí.
