Je to určitě lepší scénář než neřízený bankrot, nese se napříč Evropou. Důvod, navzdory výši sanačních nákladů, je jednoduchý: cena je pořád o hodně nižší než platební neschopnost řeckého maroda. Ústav pro mezinárodní finance (IIF) je totiž přesvědčen, že dopady tohoto průšvihu na celou eurozónu by stěží skončily pod hranicí bilionu eur. Euroskeptici všeho druhu se tím ale nenechají umlčet. Vedle chaotického krachu by měly být v eurozóně známy i náklady na dobrovolný řízený odchod. Dokud tato otázka nepronikne do mainstreamové debaty, bude to výtečná příležitost pro radikály k získávání laciných politických bodů.
Tento týden se o to pokusil nizozemský radikál Geert Wilders, který představil studii, jak by bylo Holandsku fajn po návratu guldenu. Tu zprávu lze šmahem odsoudit. Dělali ji britští výzkumníci, kteří se netají tím, že euro vždy považovali na chybný projekt. Nizozemská média už našla ve zprávě i faktické chyby.
Přesto si nizozemský populista zaslouží pozornost. Významnější studie se po celou dobu krize zaměřovaly na systémovou hrozbu pro celou eurozónu, příkladem může být i aktuální zpráva IIF, která si navíc zjevně klade za cíl přesvědčit soukromé věřitele k účasti na výměně řeckých dluhopisů. Z pohledu jednotlivých států ale skoro nikde netuší, na kolik by je opuštění eura alespoň přibližně vyšlo. Všude slyšíme jen jednu analýzu švýcarské banky UBS, která kdysi vyčíslila náklady na opuštění eurozóny u slabších zemí jen v prvním roce až na polovinu jejich ročního HDP. U lídrů měnové unie na čtvrtinu. To ale nestačí.
Wildersova zpolitizovaná agitka nestojí, co se týče výsledků, za řeč. Ale samotná její myšlenka není špatná. Britové se pro Wilderse pokusili ve čtyřech možných scénářích rozpadu eurozóny zahrnout do výpočtů i těžko odhadnutelné faktory, jako je budoucí hospodářský růst či inflace při zpevněné měně a naopak při případném setrvání v eurozóně zase započítávali budoucí možné náklady na jižní bankrotáře.
Takovým prognózám lze samozřejmě oponovat, že se podobají více věštění z lógru než ekonomii. Ale pokud případný návrat k národním měnám mainstreamoví ekonomové reálně nepropočítají, tak to Němcům rádi spočtou pravicoví euroskeptikové a Portugalcům zase třeba levicoví populisté. Což si euro, jakkoli je na tom nyní bledě, nezaslouží.
