Christian Wulff příliš málo rozlišuje mezi svým úřadem a osobními zájmy. To ukázal už v minulosti, když jako dolnosaský premiér cestoval zdarma a přijímal půjčky za zvýhodněných podmínek. A ukazuje to i v úřadu prezidenta, když se s nepříjemnými zprávami vyrovnává tím, že položí telefon.
Ale co z toho vzejde? Role spolkového prezidenta je v podstatě reprezentativní. Jako nejvyšší diplomat cestuje po světě, aby svou zemi ukázal v dobrém světle. Doma je jakýmsi notářem, který podpisuje a stvrzuje zákony, které vypracovali jiní.
Jediná moc, kterou prezident skutečně má, je jeho symbolická autorita.
Ale tu už Wulff prohrál. Jestliže zůstane v úřadu, a jediný, kdo tomu může zabránit, je Wulff sám, bude jako spolkový prezident zcela bezmocný, ba impotentní. Kdo jej ještě bude brát vážně, až bude národu přednášet své morální apely?
Wulffova aféra by však mohla vést k opětovnému promyšlení role prezidenta, která se v tuto chvíli jeví jako v podstatě zbytečná.
